Zpět na "Akce Společnosti Mariny Cvětajevové v roce 2004"

Přiloha

MARINA CVĚTAJEVOVÁ A VZNEŠENOST POEZIE

          
      V posledních desetiletích se v celém světě stala velká ruská básnířka - ale i velká Evropanka - Marina Cvětajevová (1892 -1941) předmětem nevídaného zájmu, lásky, kultu v nejušlechtilejším smyslu slova. V její vlasti i v zahraničí vycházejí nové a úplnější soubory jejího díla, monografie o ní, shromažďují se informace o jejím tragickém životě. U příležitosti stého výročí jejího narození - k jubileu se pojí i náš, v naší zemi dosud největší výbor vydaný z Mariny Cvětajevové - se v říjnu 1992 konaly v Moskvě, Paříži i u nás na Dobříši mezinárodní konference o básnířčině životu a díle. Jako jeden z mnoha jiných možných dokladů českého zájmu o Cvětajevovou uveďme její pobyt v Praze (Libeň, Smíchov), resp. v okolí Prahy (Dolní a Horní Mokropsy, Jíloviště, Všenory) v letech 1922-1925.
      Jsou tomu již takřka tři desetiletí, co k autorovi těchto řádků přišel Dr. ing. Vadim Morkovin, kultivovaný, vzdělaný a demokraticky smýšlející Rus, který skoro celý život prožil v Praze a pamatoval z mládí návštěvy v bytě svých rodičů i takových osobností, jako byl M. Gorkij. Sám literát, byl Vadím Morkovin během básnířčina pobytu v Praze pověřován Cvětajevovou některými úkoly plynuvšími z její zdejší literární činnosti, jež básnířka při své neznalosti nového prostředí nemohla sama zvládnout.
      Vadim Morkovin přinesl s sebou sto třicet pět básnířčiných dopisů, zaslaných v rozmezí 1922-1939 její české přítelkyni Anně Teskové, spisovatelce, překladatelce a tehdejší předsedkyni Česko-ruské jednoty. Za našeho méně podstatného přispění vyšel v Praze rusky roku 1969 pod názvem Marina Cvětajeva: Pis´ma k Anně Teskovoj jen málo zkrácený epistolární poklad opatrovaný doktorem Morkovinem po řadu desetiletí. Celý náklad byl rozebrán během několika málo dnů! (Od té doby bylo pražské vydání dopisů reeditováno v různých zemích světa, v roce 1991 mohlo nakonec vyjít i v básnířčině vlasti, v Petěrburgu, a roznáší svědectví o básnířčině duchovním životě, o její tvorbě, o Rusku, Čechách i Francii, ale také o její materiální bídě.) Ze strany meziválečného Československa vycházela vstříc ruské emigraci rozsáhlá pomoc: básnířčin manžel Sergej Efron zde mohl studovat, Marina Cvětajevová dostávala vládní podporu, která jí po jejím odchodu z Československa byla zasílána i do Francie, v Praze vycházely ruské emigrantské časopisy, dcera Ariadna mohla navštěvovat ruské gymnázium, maloměstské české rodiny, v jejichž domcích a vilkách básnířka bydlela se svou rodinou, svou životní úrovní poněkud připomínaly prostředí inteligence v Rusku. Vše mělo i svůj rub. Podpora sotva stačila na živobytí, výsledky dceřiny gymnaziální výuky v Moravské Třebové Cvětajevovou zklamaly (právem? tamní ruská škola měla velmi dobrou pověst), životní styl v rodinách českých domácích pánů byl těsnou kazajkou pro bohémsky rozevlátou ruskou inteligenci.
      To, co si Marina Cvětajevová v Čechách skutečně zamilovala, byly přírodní a především kulturněhistorické lokality, a to ne ani tak pro svou někdejší sociální funkci, jako spíše pro svůj opar, pro svou atmosféru a svůj symbolický význam. Dva symboličtí strážci české země - kamenný rytíř pod Karlovým mostem a sám voják v pohraničním poli za hitlerovské invaze - se zařadili do básnířčiny galérie rytířů. (Sahala od vidiny Alexandra Bloka jako rytíře přes rytíře Bílé gardy až po sv. Jiřího - patrona ruského Severu.) Historická architektura a dávná symbolika - to je ta podoba Čech, kterou si oblíbila.
      Nikdy se však po odchodu do Paříže v roce 1925 do Čech už nevrátila. A právě tváří v tvář tomuto nezvratnému faktu nastupuje naše první „a přece“: a přece víme, že byla zcela nepředstíraná její nostalgická touha po Čechách, jak ji vyjadřuje v dopisech odesílaných z Francie do Prahy Anně Teskové, její plány vrátit se do Čech, její - v cyklu Veršů Čechám vyslovené - pobouření mnichovskou zradou a poté dopis Edvardu Benešovi z této doby.
      Trojí pluralismus Mariny Cvětajevové. Marina Cvětajevová přibrala v dospělém věku Čechy k trojici zemí a kultur, jejichž jazykem i duchem žila od dětství a mládí: na prvním místě to bylo přirozeně Rusko, na dalších místech Německo a Francie. Mluvíme-li o národních kulturách, šlo tu opět především o různé vůně, které básnířka vdechovala, o národní atmosféry, symboliky, specifické způsoby, jimiž každý národ rozumí prolínání časů své země, současnosti svých nesoučasností. (Zde je např. skutečné zázemí básnířčina zaujetí starosvětskou idylou: ta ji nepoutá svou vnější líbivostí, nýbrž především tím, že je zřeným projevem hlubinných časových souvztažností.)
      Naše průběžné „a přece“ se bude nadále opakovat v souvislosti s oním rysem Mariny Cvětajevové, který je patrně základní v její povaze, v jejích životních postojích i v jejím díle: je to mnohonásobný pluralismus z hlediska kulturologického, axiologického a poetologického. Pluralismem kulturologickým - básnířčiným simultánním cítěním a prožíváním několika kultur, několika národních životních stylů jsme začali a později se jej ještě dotkneme. Na dosah ruky od něho je však pluralismus axiologický, hodnotoslovný. Jde o to, co M. Cvětajevová sama nazývá „velikoje soglasije vysot“, jde o tolerantní koexistenci různých hodnotových výšin v její mysli. Cvětajevová chová např. stejný obdiv pro velikost Napoleonovu jako pro statečnost mladých ruských generálů z doby Vlastenecké války proti Napoleonovi. Dala by se nyní klást otázka, kde že je tu reálná historie a logika, jakou má především Tolstého Vojna a mír. Tam nesmiřitelně stojí proti sobě na jedné straně oslavení, ať to byl prostý ruský mužik, Platon Karatajev, ať výkvět aristokratické ruské mládeže či vrchní velitel Kutuzov, a na druhé straně morálně diskvalifikovaný dobyvatel Napoleon.
      Na tomto místě však nyní nastupuje naše průběžné „a přece“: a přece má Marina Cvětajevová právo na svůj pohled, resp. nadhled, na své simultánní prožití různých hodnotových vrcholků, různých druhů velikosti a vznešenosti. Má právo na to, aby volně překračovala z vrcholku jedné hory na vrcholek hory druhé a nedbala horských údolí, kde vládne logika a vzájemné vylučování různých historických pravd. Cvětajevová sebe samu charakterizovala jako „básníka bez dějin“ a nebrání tomu ani nemalý počet historických motivů v její tvorbě: básník bez dějin prostě nerozmnožuje svou zkušenost, ví vše a rozumí všemu od samého počátku.
      Je třeba znát ruské filozofy-husserlovce, kteří byli básnířčinými současníky, zvláště N. O. Losského (žil od roku 1922 rovněž v Praze a jeho rodinu vidíme na snímku z Francie společně s rodinou M. Cvětajevové), abychom pochopili atmosféru, v níž se zrodila básnířčina autocharakteristika. Není v ní opovržení znalostmi historie, ty Cvětajevová měla, nýbrž je zde její distance - prováděná ve jménu absolutního intuitivního poznání - od poznání relativistického: to nespočívá na rozdíl od předchozího ve zření podstaty předmětu, nýbrž v nekonečném relativistickém napojování daného předmětu na předměty jiné. - Nuže jako „básník bez dějin“ má Cvětajevová právo na svůj hodnotový pluralismus.
      Ale pozor: kterýkoli její pluralismus trvá jen potud, pokud je v něm právě náboj hodnotový, a končí tam, kde na jednom z pólů hodnotového rozpětí takový náboj už nelze zaznamenat. Pokud se její kulturologický pluralismus řídil měřítky hodnotovými, čněl v něm vysoko německý duch: „Francie je mi příliš lehká. Rusko příliš těžké. Německo je přiměřené,“ poznamenala si v deníku v roce 1919. Avšak o dvacet let později z toho všeho nevyplynula ani stopa nějakého sankcionování hitlerovské invaze do ČSR, jak dosvědčují zmíněné Verše Čechám.
      Od skutečného kulturologického a axiologického pluralismu v tvorbě M. Cvětajevové vede další krok - k pluralismu poetologickému. Potíž se zařazením M. Cvětajevové je známa dávno: její modernost na jedné straně nikdy neumožňovala považovat ji za pouhou pokračovatelku tradice, na druhé straně je to však modernost takového druhu, že také nedovolila přičlenit Cvětajevovou ke kterékoli ze soudobých avantgardních škol. Zato však je ztělesněním mnohosti metod. Cvětajevová jako by byla symbolistním básníkem díky svým průběžným mnohoznačným, významově přelévavým symbolům; futuristou díky své slovotvorbě a eufonii i díky velkým metaforám, které se drobí v tříšť metafor dílčích; je akméistou ryzostí, průzračností a harmonickou uceleností svých obrazů; je imažinistou z hlediska svého opojení jejich hromaděním a vzájemným křížením; je dokonce - budiž řečeno s nadsázkou - lefovcem z hlediska spojení průběžného motivu erotického se zášlehy sociální publicističnosti. Je to vždy spojení v jediné poémě: mám na mysli zvláště Poému hory a Poému konce.
      Tento literárněhistorický a poetologický pluralismus však není v případě Mariny Cvětajevové žádným eklektickým slepováním různých apriorních zdrojů a vzorů, je to naopak onen druh komplexnosti, který má jedinečnou tvář a ze kterého se nám teprve ex post začíná připomínat ta či ona básnická skupina, ten či onen směr. Není to sumarizační komplexnost, v níž by se shrnovala předchozí mnohost, je to naopak komplexnost potenciální, předpokladová, jí je mnohost připomínek teprve navozována.
      M. Cvětajevová a postmoderna. Dnes se nám dokonce dere do péra název pro takovýto druh pluralismu: postmoderna. Postmoderna se svou cílovou mnohostí, se svou úctou k jinakosti druhého, se svou tolerancí, s nedůvěrou k pevným středům struktur, k dominantním hodnotám systémů, postmoderna se svou nechutí k začleňování svých vyznavačů do škol a směrů s pregnantním programem. Řekli jsme: dere se do péra... Sotva však může jít o něco více než o posouzení M. Cvětajevové z hlediska postmoderny. Nazvat tuto básnířků představitelkou postmoderny z první poloviny našeho století by asi bylo ještě sporné. Nikoli snad - jak by se na první pohled mohlo zdát - z důvodů časových: „postmodernistka souběžná moderně, dokonce možná předcházející ji...“ Takováto periodizační nesnáz se totiž objevuje jen z hlediska těch, kdo datují vznik postmoderny koncem padesátých či dokonce teprve počátkem sedmdesátých let. Nezapomeňme ovšem, že např. G. Vattimo datuje tuto událost filozofií Nietzscheovou, zhruba rokem 1874, J. F. Lyotard dokonce filozofií Aristotelovou a Umberto Eco rovnou poezií Homérovou. Potíž je jinde než v datování vzniku postmoderny. Spíše jde totiž o to, že v básnířčině tvorbě je i leccos takového, co se zdá směřovat nás jinam než k postmoderně.
      M. Cvětajevová především nestylizuje svou průběžnou lyrickou postavu s oním odstupem a autoironií, jak to často - zřejmě v souvislosti s pestrostí svých východisek - činívá postmoderna, nýbrž naopak způsobem jednoznačně autoreflexívním, identifikačním, a to je též vroucím a malebným. A přece - znovu je tu ono „a přece“ - na nás dále doléhá zmiňovaný básnířčin vícenásobný pluralismus (mnohost kultur, rovnováha špičkových hodnot, otevřenost stylových možností), její neustálá proměnlivost, nepostižitelnost, její „v nevěře věrnost sobě samé“, nezařaditelnost, nadhled ve věcech básnického tvaru. To vše nás nutí ne sice přímo začlenit Cvětajevovou do postmoderny, ale představovat si ji kdesi v její blízkosti: snad spíše jako pozdně moderní, „transmoderní“, snad „na cestě k postmoderně“.
      Když jsme mluvili o autocharakteristice Cvětajevové jako „básníka bez dějin“, dotkli jsme se jednoho rysu, který ji posouvá do blízkosti celého myšlenkového bloku, z něhož vyrůstá existencialismus a dále teorie postmoderny a dekonstrukce. Všechny tyto myšlenkové proudy se tak či onak dotýkají Husserlovy fenomenologie, navazují na ni, přehodnocují ji. Básnění Cvětajevové jako by bylo bezděčnou poetickou paralelou ústředního postupu tohoto filozofického směru: i naše básnířka se k významovým a hodnotovým podstatám velmi často propracovává redukcí, odhlédnutím od modu reality, odhlédnutím od reálných nositelů významů a hodnot, negací, větnými postupy, které podrývají sebe samy. - V kontextu redukcí, derealizací, negací atd., prostě nejrůznějších podob „zdržení se ...“, není jistě náhodné ani to, čeho si povšiml F. Mierau v předmluvě k německému výboru z básnířčina díla (Vogelbeerbaum, Berlín, 1986): jejími „hrdiny jsou poražení, ti, kdož klesají mezi neviditelné“.
      Básnířčiny redukce a její rezignace na naplnění svého očekávání, na uskutečněné štěstí, prostě na všechny empirické realizace touhy jsou cestou k čirosti hodnoty, především pak hodnoty lásky. Chtělo by se říci: Je to básnická Wesensschau, poetické zření podstat. Cvětajevová nelítostně zaháněla pod povrch zemský vše, co mohlo zakalit čirou věc. Tak jako filozof-fenomenolog odhaluje to nejsamozřejmější (a tím také nejobtížněji postřehnutelné) - totiž že našemu vědomí „věc se klade sama“, tak Marina Cvětajevová vyznává, že v ní „věc se píše sama“. Uchopit čirou věc znamená, že básnířka zprůzračňuje tak, aby se věc skrze ni, průhlednou, mohla zjevovat a mluvit sama.
      Z okolí věci se Cvětajevová vzdává všeho, byť jí to bylo sebedražší, co by mohlo přetáhnout k sobě kus pozornosti, odloudit pozornost od věci samé. Je-li láska tou věcí, která se právě nabízí a hlásí do básnířčina péra, je třeba zříci se milence, který by věc samu - lásku - mohl obrat o něco z toho, čím má promlouvat. Tak jako plavec vychutnává řeku z vlastního proudu, nikoli z břehů, které vymezují tok, chce i básnířka milovat lásku, sám milostný proud, nikoli její nositele, tyto dva břehy a determinanty milostného proudění, byť jedním z nich byla ona sama a druhým drahá bytost, pro kterou bude duše tesknit.
      Ale i po této paralele moderních redukcí filozofických a redukcí básnických nadchází místo pro naše průběžné „a přece“: a přece je tomu s básnickými redukcemi a negacemi poněkud - ba vlastně zásadně - jinak než s oněmi filozofickými. Fenomenolog dal do závorky empirické, náhodné, proměnné, a pro sebe toto vše odepsal. (K empirii, kterou vložil do závorky, se vrátí teprve až odborné vědy, které ovšem budou mít nyní už přichystány pro sebe pojmové metodologické nástroje ve fenomenologicky očištěné podobě.) U Cvětajevové je tomu s potlačenou, zazávorkovanou empirií zcela odlišné: všechna ta „ne-chození“, „ne-procházky“, „ne-láska“ nečekají, až se jich ujme někdo jiný, naopak mají bezprostředně, už v podzemí básně samé, velikou sílu: nejsou přece vůbec zapomenuty procházky, které mohly být, milenec, který mohl zůstat, šťastná realita, která mohla přetrvat.
      Vzpomeňme ducha blízkého Cvětajevové a milovaného jí: je to básník Rainer Maria Rilke! Čím je u něho „-kde“, které je pravé, dynamické a otevřené? Toto „-kde“ je vlastně oním ni-kde, z něhož byl odečten zápor („wo“ jakožto „nirgendswo ohne nichť). Anebo bychom myšlenku mohli vyslovit i tak, že démon básnířčiných veršů zná hloubku Hamletova zvažování „být či nebýt?“. Potěžkává v dlani lebku, zvažuje život a smrt a skutečně bere v potaz i váhu nebytí: nemůže hodnota ne-žití, tj. hodnota vybavená nebytím, v určitém okamžiku být pocítěna ostřeji nežli ta, která se honosí svým bytím?
      Zde se naše průběžné tázání dostalo do vyhrocené polohy existenciální: nacházení sebe sama v krizových okamžicích negace, redukce, sebepopření, rozchodu. „Všechny znát, rozejít se se všemi.“ „Já věci svého života, všechny, jsem milovala a promilovala toužením, nikoli setkáním, roztržkou, nikoli spojením, ne na život, ale na smrt.“ Navlékajíc si svůj lichý střevíc, jde básnířka tápavě vstříc svým ztrátám. Avšak rozchody jsou jen odvrácenou tváří setkání, a my po můstku krizové situace milostné přecházíme k závěrečné problematice své úvahy, k otázce biografie básníka, jejího významu, ale i jejích mezí.
      Empirické teritorium psychiky a posvátná říše ducha. Mýtus rozluk je u Cvětajevové ekvivalentem mýtu setkání. Setkání je stejně tajemné jako rozluka. „Není-li smyslem setkání láska, co je jeho smyslem?“, táže se básnířka odhodlaná probolet do konce svá setkání - jakoby ve stopách Boženy Němcové, své české sestry po duchu, po lásce a po bídě. Jen ten, kdo nedohlédne horizontu básnířčina světa, může její výrok pokládat za frivolní. Nejde však jen o to, jak vratká by byla měřítka všední morálky, kdybychom jimi chtěli poměřovat životní osudy básníka.
      Jde o mnohem více - o rozdíl v přístupu k autorovi „biografickému“ na jedné straně a na druhé straně k autorovi „intencionálnímu“, „implikovanému“ (vzchází - pokud je myšlen „před dílem“ - z myšlenky o intencionálnín původci „právě tohoto díla“, a dále - pokud je myšlen „po díle“ - z recepce tohoto hotového díla, abych použil specifikace vyslovené M. Bachtinem). Možná, že na naši ruskou básnířku je třeba nejvíce ze všech aplikovat rozlišení uvedených podob básníka - rozlišení propracované ruským literárním teoretikem Bachtinem. Navíc bychom mohli pomyslet i na „genia loci“: zhruba v té době, kdy zmíněný teoretik rozdíly mezi různými podobami autora upřesňoval v Rusku, šel svou cestou v Čechách, kde v té době básnířka žila, k analogickému řešení autorových podob Jan Mukařovský.
      K rozdílu mezi autorem „biografickým“ a autorem „implikovaným“ se pojí i rozlišení další: tak např. ani jeden z obou autorů - nositelů téhož jména (v našem případě jména Marina Cvětajevová) - se nekryje s „lyrickou postavou“ básní, byť ta někdy opět vystupuje pod uvedeným jménem: v našem případě - mám na mysli postavu jménem „Marina“ - je tomu tak aspoň zčásti („jednotné“ jméno se omezuje na jméno křestní). Pro nás v Čechách, kde básnířka několik let žila, mají tato rozlišení mezi empirickým a intencionálním nemalý význam.
      Na jedné straně chováme pietní vztah k mnoha empirickým faktům ze zdejšího pobytu M. Cvětajevové - konkrétním lokalitám, které tušíme za narážkami z básnířčiných děl: jsme rádi, že Strahov, Petřín, Náměstí Maltézských rytířů a jiné pražské lokality jsou jakýmisi poutními místy mnoha ctitelů poezie Mariny Cvětajevové z celého světa. Těšíme se z toho, když navštěvujeme se svými zahraničními hosty některá z těchto míst, a nepochybujeme o tom, že pohled na daná místa oživuje vzpomínku na spjaté s nimi události v básnířčině životě.
      V „pražských“ poémách - Poémě hory a Poémě konce - lze však velmi silně pociťovat příznačný rys básnického textu, zvláště takového, který je poznamenán dvojí stránkou symbolu: stejnou mírou, v jaké je symbol připoután jak k vnějšímu, zřenému konkrétnu, tak k abstraktům, na něž odkazuje, jež svým zřeným konkrétnem zastupuje - stejnou mírou je vklouben i do umělecké imanence, do dějinného sloupce básnických obrazů, pradávných rčení, řečových ukazatelů cesty, na něž se verš rozpomíná (ale jejichž podobu si pro své užití vždy také přetváří - a dává tuto ironizaci svému čtenáři najevo). A tak zázrak poezie je v tom, že každé vyhlédnutí verše ven z básně, do reálií petřínského trávníku či dlažby pražské ulice, je stejně tak jako očima svědků vnímajících ty či ony představy zdůvodněno a oprávněno i z opačného konce: tím, že se verš rozpomněl na svou pradávnou předpověď, ať už zazněla v jiném díle tohoto básníka, anebo kteréhokoli jiného v dějinách poezie. Lokality města coby transcendence verše, jeho sebepřestoupení z básně ven do urbanistického místopisu, se smějí objevit v pražských poémách jen díky tomu, že jim vystavila propustku básnická imanence: rozvíjení metafor ze své vlastní logiky, dějiny jazyka, setrvání básnické řady v sobě samé, veršované písemnictví zavinuté do své vlastní intimity.
      Už první strofa „petřínské“ Poémy hory předjímá takovou mnohanásobnou srostitost: „Začíná horoucí / zpěv o mé hoře. / V mém srdci, horo, jsi / náhrobkem hoře.“ Petřín je tu především výšinou z průběžné metafory M. Cvětajevové hora - láska. „Hora“ proto, že básnířčino pojetí lásky bylo, jak kdysi napsala, vertikální. (Oproti horizontálnímu chápání lásky u milence, rozchod s nímž se blíží.) Srostitost navíc pokračuje asociacemi intertextovými. V druhém verši, jenž zní v ruském originálu „I duša - gore!“, se ozývá církevněslovanské „voznesti oči gore“ („obrátit oči vzhůru“); vynořující se pak v zápětí slovo „hoře“ („gore“) není jen zvukomalebná, byť emocionálně plně motivovaná obměna „hory“, je to i evokace staroruské povídky O Mládenci a Hoři-Neštěstí.
      Imanentně valící se symbol strhává další pražské scenérie, obaluje se jimi jak lavina. Po schůdcích prohlubujícího se milostného hoře, „hory hořekání“, což jsou ale zároveň i stupně reálné petřínské cesty, sestupujeme dolů k Vltavě s dvojicí milenců, jejichž příběh (nikoli láska, což je nejkrutější) spěje ke konci. Po cestě leží útržky z metonymií smíchovských kasáren - „hruď mrtvého rekruta“, „execírka“, „povely“, následuje „holá stráň“, „střecha města“, „obrovité tlapy křovisek“. Vidina někdejších setkání, kroužící kolem hory, evokuje „Jelení příkop“ a „valy“. Urbanistický místopis, zůstávající přitom stále rozvíjením výchozí metaforiky a symboliky, se uzavírá „dvanácti apoštoly“ orloje a předměstím: konec města bude brzy i definitivním koncem milostného vztahu.
      Definitivní rozchod se zračí v Poémě konce, následující záhy po díle předchozím. I zde jsou lokality stopami oné symbolové laviny, jež se v básni sune vpřed svou vlastní vahou a nedovoluje uváznout ve vnějškovosti. Ocitnou-li se nešťastní milenci na břehu Vltavy, protéká kolem nich řeka zapomnění, Léthe. A čím je vltavský most? „Most - vášní nestálost. / Mezisvět. Věčné mezi.“ A jindy zase: „Most - milenec - ne muž. / Mimosvět. Věčné mimo.“ Most je úběžníkem oněch negací, onoho rušení reálného statutu světa, jež jsme v předchozím označili za osu básnířčiny tvorby.
      Stopy vedou po nábřeží Vltavy a zmíněnou již kavárnou plnou ziskuchtivosti a falše: v obraze publika se refrén „Tutlané obchodní konexe / a z levandule prášek“ obměňuje řadou synonym a jazykové zaujetí vrcholí tím, že milencům nesrozumitelná rozluka je modelována nesrozumitelností jazykovou, neuchopitelností na kousky, na slabiky roztrhaného ruského slova ras-sta-va-ni-je. Hana Vrbová, překládajíc spjaté se slovem asociace, předvedla metaforickou a zvukovou ekvilibristiku „rozluka-luka-loučení-louče“.
      A tak při veškeré pietě vůči empirickým faktům z básnířčina zdejšího pobytu je tu je mé poslední „a přece“ - nesmíme zapomenout, že za prvé vše z oblasti historické empirie může mít v sobě notnou dávku nejistoty, ba rozpornosti. Na nedávné knize pařížské profesorky Veroniky Losské (z rodiny výše vzpomenutého prof. N. O. Losského) Marina Cvětajeva v žizni, která se soustředila na svědectví básnířčiných současníků jak z Ruska, tak z Prahy a Paříže, je třeba ocenit, že se nesnažila dojít k závěrům jednoznačným, naopak: o osobním životě M. Cvětajevové zaznamenala svědectví mnohdy zcela protichůdná. A za druhé - což je ještě důležitější: své specifické nároky má nejen autor „biografický“, ale i výše zmiňovaný autor „intencionální“, a spolu s nimi i lyrický subjekt jménem Marina, ať už v básni toto jméno figuruje či nikoli. Tváří v tvář intencionálnímu autorovi i tváří v tvář Marině končí moc úzké faktografie, zde narazila na svou mez historická empirie, sem už nemůže vstoupit zvědavá psychologie a tím méně mnohdy indiskrétní psychoanalýza.
      Zde už nejsme na teritoriu empirické psychiky, nýbrž v říši ducha, a to znamená v říši intelektuální a emocionální ryzosti, čistoty, vznešena. Tato Marina Cvětajevová přede mnou vyvstává především.
     
          

      Zpět na "Akce Společnosti Mariny Cvětajevové v roce 2004"