Zpět na "Akce Společnosti Mariny Cvětajevové v roce 2005"

Přiloha

SYSTÉMOVÉ RATIO A LÁSKYPLNÉ SRDCE

Z recenze prof. Z. Mathausera na české vydání knihy M. Cvětajevové "Básník a čas".

          
      Už prvnímu okamžiku tvorby předchází hotové dílo, neboť kreace není nic jiného než snímání roušek z předem dovršeného tvaru. Realizace básnické věci není jejím vznikem z ničeho, ale pohybem věci. Báseň se píše sama a pro sebe skrze (více či méně transparentního) básníka. Ten uznává existenci světa potud, pokud jej potřebuje pro své metafory. Lidské vědění je vědění dětské, to, co člověk neví jako dítě, nebude již vědět nikdy. Ani básník nepotřebuje dějiny: ví vše a rozumí všemu od prvého okamžiku. Láska začíná rozchodem milenců: je totiž zvěčňována tak, že se to, čím je - velký vztah, velký cit -, odpoutává od svých přechodných, empirických nositelů. (Také s mořem se naše autorka seznamuje loučením, neboť - jak napovídá i Puškinova báseň Moře - ani s tímto živlem nekomunikujeme vítáním, nýbrž právě rozlukou.) Vůbec jakékoli vysoké hodnoty můžeme prožít jen tak, že rezignujeme na jejich skutečnostní statut: samo pomyšlení naň výslovně od sebe odháníme. Jindy se aspoň střežíme pronést jméno ideální hodnoty, abychom jím nezaplašili hodnotu samu.
      (Takto si počíná ještě počátkem dvacátých let podle jednoho z esejů v recenzované knize symbolista Andrej Bělyj. Vzpomínaje v berlínském centru ruské emigrace při rozhovoru s M. Cvětajevovou na trojúhelník, jejž kdysi tvořil on s A. Blokem a jeho ženou, dcerou slavného D. I. Mendělejeva, ani jednou nevysloví název citu, kolem něhož se "trojúhelníkové dění" roztáčelo. Zámlka je tím paradoxnější, že samo jméno osudové ženy zní Ljubov. Brzy poté si tak počínal ještě i futurista Majakovskij: pro svou milostnou poému z roku 1923 zvolil krycí název O tom.)
      V úvodním odstavci jsme shrnuli některé z nejrazantněji vyslovených myšlenek, uložených ve výboru z kritických statí Básník a čas slavné ruské básnířky, naší někdejší dočasné pražské krajanky Mariny Cvětajevové. V 1. vydání stihla Zábranova a Honzíkova knížka vyjít (v Mladé frontě) roku 1970, před plným rozpoutáním normalizace, dnešní 2. vydání bylo už žádoucí. Přestavění esejů v něm spolu s přiblížením k chronologii dosáhlo toho, že dva eseje obecně platné (Básník o kritice a Básník a čas) tvoří vstup, virtuózní esej Epos a lyrika dnešního Ruska je závěrem. Takto se rámují dva eseje poněkud rozmarnější; první je napůl historizující (Puškin), druhý soudobý (Bělyj). Podstatně byly rozšířeny poznámky.
      Porozumět úvodem našeho textu zmíněným básnířčiným výrokům předpokládá dbát jejího systémového myšlení: Buď jsme (s ní!) v synchronii, v struktuře díla, v jeho recepci a ve způsobu, jímž recipient míní hodnoty: v tomto případě výroky mají opravdu platnost v těch paradoxních podobách, jak zde byly reprodukovány! Anebo (pak ale mají výroky platnost jinou a pro toho, kdo změnu nepochopil, jsou jen pošetilostí) jsme se přepojili do diachronie, do geneze díla: nyní už nejsme v prostoru recepce, nýbrž v daném případě ve světě receptů. Formalistické a strukturalistické výroky (původně založené na synchronním průřezu a na recepčním prožití díla) totiž nyní, po zmíněném přepojení, omylem promítáme do empirické geneze textu a spatřujeme v nich jakési pochybné recepty na psaní básně. (Je v duchu systémového myšlení jak Mariny Cvětajevové, tak údobí meziválečného vůbec, že aplikaci formálního bádání na umělecké dílo připouští jen ex post, na hotový text, ne na jeho genezi.)
      Pokud bychom u M. Cvětajevové nevzali v úvahu tyto dvě možné projekce týchž výroků, naráželi bychom stále na domnělé její nedůslednosti a rozpory: jednou básnířka jako by oslavovala formu a spatřovala smysl výpovědi v samém jazyce výpovědi (zvláště když jazyk odporuje obsahu výpovědi, má nad ním vrch), jindy zase jako by básnířka formalismus vůbec odmítala. Co však básnířka z věcí, jež jí byly kritiky připisovány, opravdu odmítá, je její domnělé zkoušení určitých "forem", "žánrových úkolů", jež prý si kladla: podle svých slov sama myslela vždy jen na konkrétní lidský osud.
      Konturovanost tvarového myšlení M. Cvětajevové není prostě dána formalistickou vyprázdněností, plyne z vyplněnosti vědomí, z předmětnosti, z předchůdných obrysů věcí a jejich interferencí. Nezajímá ji proto též pouhý bod v dimenzi času, nejde jí o "přítomné" umění, nýbrž o umění současné: to se objevuje jen tam, kde se bod přítomnosti navíc jaksi rozprostraňuje předmětnou (minulostní, přítomnostní či budoucnostní) náplní. Současný je nikoli básník, který opěvuje svou dobu, nýbrž který je "odsouzen k době", je dobou dokonce povolán k tomu, být její protiváhou. Ve vyplněnosti, předmětnosti myšlení M. Cvětajevové naprosto tedy nešlo o tzv. obsahovost; toho, kdo dokáže číst Majakovského jen obsahově, jako "komunistického básníka", nazve i v emigraci čtenářskou lůzou.
      Básnířčino myšlení, předmětně vyplněné a orientované k danosti (básník a dítě chápou od počátku, neboť se oddávají danému, neodstrkují je od sebe silovou boční reflexí, necitelným atakem), myšlení zaměřené současně k redukci daného od všeho přidaného, zvláště pak od násilného předpokladu, že by dané nutně muselo mít "skutečnostní statut", toto myšlení jsem se nejednou pokoušel vymezit v blízkosti fenomenologie. (S vědomím odlišných funkcí oněch podobných si operací, jež sleduje filosof a básník.)
      Spěchám však nyní vyhlásit, že náročnost, kterou tu dáváme najevo, je v básnířčiných textech spíše skrytá: její kritické úvahy jsou nesmírně poutavé, čtivé. Píše je bytost neobyčejně kultivovaná - zušlechtěná zvláště klasickou literaturou ruskou, německou a francouzskou; bytost vášnivá, citově spjatá s několika vrcholnými zjevy poezie ruské (mj. Mandelštamem a Pasternakem) a německé (Rilkem, ač hluboký citový vztah nebyl doprovozen osobním setkáním). Pokud by některý čtenář chtěl - nepochybně zbytečně - spatřovat v jejím ostrém myšlení systémovém cosi "neženského", pak nechť jej uklidní to, že dané myšlení exceluje na scéně velmi "ženské". Eseje M. Cvětajevové jsou plny zážitků z dětských pokojů a rozkošných postřehů vlastních mladé, efektní a vtipné básnířce, a na této scéně ovšem nechybějí ani ženské slzy.
      Zmínili jsme už literárněkritickou virtuóznost závěrečného eseje knihy - Epos a lyrika dnešního Ruska; má podtitul Vladimír Majakovskij a Boris Pasternak a je to vrcholná ukázka textového oborotňa. Básnicky rovnocenní partneři jsou ve všem ostatním, než je hodnota verše, dokonalými opaky; nakonec jako by šlo skorem o básníka jediného. Tiše dodejme, že autorka nedopouští prosté míjení se obou básníků a v kterékoli dvojici najde roli pro toho i onoho. Mohla by to být i paralela s Jakobsonovou prací Poezie gramatiky a gramatika poezie. V eseji M. Cvětajevové jde obdobně o normalizující funkci básnické exprese (nápadná ideologická neutrálnost umělecky silného obrazu tragédie bílého Wrangela u Majakovského) a o opačný případ - o umělecké deformování předmětné reality lyrikou, jež je sama o sobě vláčně přilnavá (příznačný Pasternakův déšť coby trvalý aspekt přírody).
      Pro doslov Jiřího Honzíka, zaměřený k celkovému životnímu a básnickému profilu M. Cvětajevové, je nejlepším vysvědčením to, že po téměř třech desetiletích na něm (s výjimkou ryze technicky podložené úpravy závěru) nebylo třeba pro nové vydání nic měnit.
     
          

      Zpět na "Akce Společnosti Mariny Cvětajevové v roce 2005"