Zpět na "O společnosti"

Akce Společnosti Mariny Cvětajevové

v roce 2008

          

      V tomto roce byli manželé Vaněčkovi na delším pracovním pobytu v Azerbajdžanu. Daleko od Prahy a od Všenor, kde kdysi dávno pobývala M.Cvětajevová, se jim na ni vynořila vzpomínka.

      Píše se rok 2008. Azerbajdžan. Čas v meziprostoru: blízko je Náhorní Karabach, vzpomínky Bakinců na tanky v ulicích města, kilogramy zlata v obchodech, Kaspické moře, chrám Zarathrustrovců s hořícími plaménky zemního plynu a podivuhodné výjevy z prastarých věků vyryté ve skalách, střídavě ovívaných vánky a vichry od moře Chazarů. A do tohoto světa, nečekaně, vítr domova, vánek z údolí Berounky, pošta přinesla „Všenorský zpravodaj“ a v něm dopis, dopis, na který skoro sto let čekala Marina Cvětajevová:

      Marino Ivanovno,
      oslovuji Vás z nesmírné dálky, delší než moje vlastní paměť, ba delší než paměť několika generací. Zdravím Vás z Prahy, kterou jste měla tak ráda. Ale, Vy mi možná nerozumíte…
      Izvinite, Marina Ivanovna, ja zabyl, čto Vy, chot´ja i perežila tri goga v Čechii, ne izučila naš jazyk, govorjat – nechotela… Sejčas ponimajete? Net? Obidno. A možet byt´, pričina ne v jazyke, a v nastrojenii. Podoždite, požalujsta…
      Zkusím být, Marino Ivanovno, prostě víc s Vámi nebo spíš co nejblíž za Vámi. Jako chodec, který Vás – po Praze i okolí – sice velmi opožděně, ale tím víc opatrně a uctivě následuje.
      Nejdříve Vás vidím na Hlavním, dnes Wilsonově nádraží. 1.srpna 1922 sem přijíždíte s dcerou z Berlína. Vítá Vás Vaš manžel.
      První noc spíte v Praze. Pak společně putujete do vesnice Nový dvůr – sám nevím, kde vlastně je. Je Vám v pokoji u lesníka těsno – a tísnivě. Ale možná Vás ná-sleduji až příliš bedlivě…
      Pravda je, že během příštích tří let vystřídáte sedm obydlí. S výjimkou vily na Smíchově, ve Švédské ulici, č.p. 1373 – pamatujete na ten balkón? – jste bydlela ve vesnicích kolem Prahy. Zpravidla nuzně, ač chvílemi šťastně, ale o tom později.
      Neboť nejvíc doma jste byla v Praze. Vzpomínáte, co jste o ní napsala? „Praha je bytostně to město, kde jenom duše váží. Miluji ji, nejvíc po Moskvě… pro její pokrevnost se mnou.! Je spletitá, a má tak mnoho duší.“ Víte, myslím si, že i Vy jste byla spletitá. V literárních kritikách – dobových i dnešních - se o Vás píše, že jste měla „složitý charakter“. (Vsadím se ale, že Vám to nevadilo a nevadí…)
      Proto jste si také Prahu mohla přivlastnit. A vidět a dokonce pojmenovat některá místa po svém. Pod Vaším pohledem se z Vltavy stala Lethé. Zahrady, které stoupají od řeky směrem k Hradu a větví se směrem k Petřínu či Belvederu, byly pro Vás zahradami Semiramidinými. Kámen chrámu svatého Jiří září jako sníh, proto to podle Vás byl Svatý Jiří pod Sněhem. Nejsměleji jste však naložila s jedním kopcem a s jednou sochou.
      Petřín je pro Vás horou. Možná jste nevěděla, že ten vrch už dávno před Vámi proslul jako území milenců. I Vaše Poéma hory horuje za lásku – zároveň však netají její hořkou chuť, její hoře. Můžu Vás citovat:„Ne, vášeň není jen klam a mam, zkus k ní však kouli přikovat! Kdyby tak tato zem dala nám jako prosťáčkům milovat!“
      Málokdo Vám rozuměl. (Sotva jste ale mohla čekat, že by si někdo z tribunálu ruské literární emigrace zadal s básnířkou, která se narušuje kánony poezie a života.) Nejbližší bytostí byl kamenný rytíř zpod Karlova mostu. Bruncvík, „strážce nad šploucháním věků“ se stal vaším přítelem, andělem strážným, mystickým dvojníkem. Na podobu jeho a své tváře jste se tak upnula, že se Vám stal „symbolem věrnosti sobě (ne jiným)“.
      Rytíř i hora stojí na svých místech. Praha si Vás pamatuje. Ač Vás často neviděla… Prý jste se do ní dostala jen párkrát za měsíc. Bydlela jste totiž většinou za jejími hranicemi. Vybavíte si zvláštní jména oněch vesnic? Jíloviště, Zbraslav … a ovšem Všenory (za Vás ještě Dolní či Horní Mokropsy). Právě tam jsem se nedávno vydal Vás hledat. Izvinite, že teď budu psát méně vzletně a dost místopisně.
      Vlak tady pořád staví. Nádraží se moc nezměnilo. Možná směr některých cest a chodníků také ne. Kdybyste šla od nádraží doleva nahoru, přišla byste k místní knihovně. Tam byste našla nejen pár svazků své poezie a odborných knih o sobě, ale i paní knihovnici, která má pověst i erudici zdejší průvodkyně.
      Dobře ví, kde jste ve Všenorech bydlela i pobývala. Z knihovny by Vás vedla doprava dolů, pak zatočila doleva nahoru a prošla mezi vilami, zamýšlenými původně jako lázeňské domy, až k vile Boženka, ano, tam, kde jste přátelům po večerech četla své verše. Boženka, kterou postavil majitel všenorského zámku pro své dcery, je impozantní a krásně opravená vila. Ale to Vy sama víte…
      Také víte, kam průvodkyně míří potom. Pár set metrů nad Boženkou stojí po levé straně dům – dnes spíš jeho torzo - kde se narodil Váš syn! 1.února 2005, v poledne, venku zuřila vánice. Z úcty a lásky k Pasternakovi, s nímž jste vedla korespondenci, jste mu chtěla dát jméno Boris, ale pak jste ustoupila manželovi a pojmenovala ho Georgij, prý i na památku krále Jiřího z Poděbrad. Čekal jsem, jestli na mne vyhlédnete z podkrovního okna? Jistě, není přece zima, ale léto… Ale přišla pořádná průtrž mračen.
      Pod deštníkem se s průvodkyní vracíme ke knihovně. Dostávám popis cesty ke dvěma domům, kde jste také žila. Déšť slábne Jenže záhy zesílí natolik, že se schovám pod strom.
      Myslím na Vás. Na ženu, která po první světové válce zůstala sama v Moskvě se dvěma dětmi, která zažila smrt jedno z nich, která se vydala za svým manželem do Evropy a do Čech, která byla zvyklá na život v bohatství a pak (ve Všenorech) musela si chodit pro vodu, která zakládala a vyžadovala absolutní vztahy, která přestala být publikována v roce 1928, která ale deset let poté – popuzena okupací Československa napsala Verše Čechám, která se nakonec vrátila do Ruska, myla tam nádobí a ve svých 49 si sama vzala život… Já vím, to už není místopis, jen letní sen o Vašem životě.
      Přestalo pršet. Ještě stačím doběhnout ke kostelu – prý jsou zde hroby místní ruské emigrace. Mohl bych hledat Vaše dva další příbytky, ale nestihl bych vlak… Izvinite.
      Ve vlaku jsem přemítal, zda se omluvit i za to, že ve Všenorech, ba ani v Praze na Vás zatím není žádná zjevná památka. V Lausanne visí na domě, kde jste se bydlela v letech 1903-4, tedy ještě jako dítě, pamětní deska… Chtěla byste ji mít i v Čechách? Jedna by prý mohla ležet u jedno z všenorských obydlí. Mlčíte. Ale, jak Vás znám, kdybyste mohla odpovědět, odsekla byste:„Ne nado“. Možná by Vás, Marino Ivanovno, spíš potěšilo, že do Všenor za Vámi přijela překladatelka ze Španělska či autobus japonských turistů.
      Nebo byste mohla mít radost z toho, že ve Vašich Čechách dnes žijí básnířky, které mají Vám podobný rukopis – úsečný i úsporný, napěchovaný významy, s údery i zámlkami.. Posuďte sama.
      Jana Štroblová, Vaše překladatelka, ve sbírce Torza svého času napsala: „Stesk a stisk… Závrať tu / hledá v tmě vývratí,/ přes bludné kořeny / zlatý klíč k návratu“.
      Žena, která si říká Radůza a radši zpívá než mluví, se dotýká Vaší hory: „Na hoře hora ledová/ ja na té hoře ledu / dvě malá srdce přikovám / na cípku nebe vpředu… Čekala hora, čekám já / v té hoře malá tečka / než sama překonám / než sama sebe přečkám…“
      Marino Ivanovo, Vy držíte zlatý klíč k návratu a sama sebe jste přečkala . Jak jste si ostatně předpověděla: „Současné není jen to, co dobu překřikuje, ale občas i to, co ji přemlčí.“
      Zatímco jsem o Vás přemítal, vlak přijel na totéž nádraží, kde jste v roce 1922 vysedala z vlaku od Berlína. A kde jste po třech letech českou kapitolu končila a zapsala si: ,Račte dále,´ Mám strašně ráda ten křik průvodčích, krutý i tvořivý – jak život. To křičí on sám – skrze průvodčí Račte dále – ale kam? Wilsonovo nádraží – kam?“
      Do Paříže přece! Že Vás tam čeká jen větší izolace a deziluze, o tom jste ještě nevěděla. Možná jste však tušila, že na Čechy budete ráda a teskně vzpomínat. Teď se ale nenechte zdržovat. Už Vás nenásleduji ani ne-sleduji (ano, české „sledovat“ obsahuje ruské „sled“ = stopa). Loučím se s Vámi. Poklona. Au revoir, madame Tsvetayeva!
      Pardon, ještě něco: mám vyřídit, že ve Všenorech čekají na nástupišti Vaši přátelé, kteří Vám chtějí zamávat…
      S úctou Váš
                                 Martin Jára

          

      Zpět na "O společnosti"