Zpět          Referát J. Honzíka
(Přednáška ve Společnosti Mariny Cvetajevové)

Achmatovová a Cvetajevová
Dílčí pokus o srovnání.

            
              O Achmatovové se u nás vědělo přinejmenším už od počátku třicátých let. S Cvetajevovou, přesto že v Praze a jejím okolí po jistý čas žila a psala, to bylo podstatně horší. Alespoň za sebe (a myslím že i za celou svou generaci) musím přiznat, že např. v době, kdy jsme bez ohledu na aktuální politické sympatie znepokojeně vzhledem k Achmatovové krčili rameny nad sovětskými usneseními o literatuře z léta 1946, o Cvetajevové jsme neměli zdání. Avšak od chvíle, kdy se v důsledku chruščovovské minioblevy začala vynořovat z nebytí, stalo se také u nás málem samozřejmostí, že mluví-li se o Achmatovové, myslí se zároveň na Cvetajevovou. A naopak.
             Důvod je prostý. Ruská poezie nemá nouzi o velké, výrazné a svým formátem Rusko přesahující osobnosti. Ale doposud stále jen dvě z nich jsou ženského rodu; jen dvě, Achmatovová a Cvetajevová, se mohou plně měřit se svými mužskými kolegy počínaje Lomonosovem a Děržavinem a konče dejme tomu Josifem Brodským. Ostatně právě Brodskij je obě spolu s Mandelštamem a s Frostem a Audenem v děkovném projevu po udělení Nobelovy ceny zahrnul do pětice básníků, kteří by podle něho měli na oné tribuně stát spíše než on. A právě tak v rozhovorech, jež vedl se Solomonem Volkovem, věnoval oběma básnířkám a jejich vzájemné konfrontaci nemálo místa. Aspoň z toho, co z oněch rozhovorů známe, to plyne víc než zřetelně – viz brožuru Brodskij ob Achmatovoj (Moskva, Nezavisimaja gazeta 1992). A zejména pak viz roku 1998 opět v nakladatelství Nezavisimaja gazeta vydanou knížku Brodskij o Cvetajevoj, jež kromě tří Brodského esejů o Cvetajevové obsahuje dosud prý nepublikovaný dialog s ním na totéž téma a úvodní studii ruské literární vědkyně Iriny Kudrovové, která se účastnila cvetajevovské konference konané roku 1992 v USA, na níž Brodskij vystoupil.
             Při četbě těchto materiálů jsem s překvapením zjistil, že Brodskij jednoznačně staví Cvetajevovou nad Achmatovovou. Přitom Brodskij patřil k tzv. kouzelnému chóru, tj. ke skupince mladých leningradských adeptů poezie, kteří se v šedesátých letech minulého století pravidelně scházeli u Achmatovové, a ta na těchto schůzkách vydatně rozšiřovala jejich nepříliš široký obzor odchovanců sovětských škol. Krom toho to byla Achmatovová, kdo se spolu s Etkindem zastával Brodského při jeho procesu za „povalečství“, kdo jej i materiálně podporoval během jeho vyhnanství v Karelii atd. Nejvíce mne ovšem Brodského nadřazování Cvetajevové nad Achmatovovou udivilo proto, že Brodskij mi jako básník, svou poetikou, veršovou fakturou, přístupem k poezii, ke kultuře, vždy připadal (a upřímně řečeno nadále připadá) mnohem bližší Achmatovové. A to jako někdo, kdo do značné míry z ní vychází, po svém na ni navazuje a tvořivě rozvíjí její odkaz i podněty, je téže básnické krevní skupiny jako ona.
             Jenomže Brodskij v uvedených materiálech několikrát výslovně konstatoval, že mnohem větší vliv než jeho tutorka Achmatovová měla na něj Cvetajevová, ačkoli ji osobně už vzhledem k datu narození neznal. Její verše se mu do rukou dostaly dříve než verše Achmatovové, naznačily mu, jak on sám říká, jeho básnickou cestu ještě předtím než poznal Achmatovovou. Cvetajevová to prý byla kdo na něj hluboce zapůsobil svou mravní nesmlouvavostí, přesněji: důsledností, s jakou dovedla svůj etický rigorismus promítat do vlastní básnické praxe, přímo do díla. V tom smyslu si ji pro sebe označoval za kalvinistku, maje tím na mysli fakt, že se jak v životě tak v poezii projevovala jako člověk, jemuž je bytostnou potřebou ustavičně skládat účty před svým svědomím a jako by v zastoupení (nebo očekávání) Všemohoucího být připraven konat nad sebou cosi jako Poslední soud. Rozhodující pro vztah k Cvetajevové pro něj bylo setkání s Poemou hory, kterou mu asi ve dvaceti letech zapůjčil přítel v samizdatové kopii. „To bylo ono… Od té chvíle nic, co jsem četl v ruštině, mnou tak neotřáslo, jako mnou otřásla tahle poema“,přiznává Volkovovi.
             Cvetajevová se Brodskému vůbec jeví jako básník mimořádné vnitřní opravdovosti, ale také – právě díky této výjimečné niterné energii – mimořádně vyvinutého rytmického cítění, jako tvůrce veršů rytmicky i syntakticky mnohem rozrůzněnějších, co do rýmu mnohem osobitějších než jaké psal např. Majakovskij. Příkře odmítá i nesměle vyslovenou Volkovovu zmínku o údajných didaktizujících sklonech Cvetajevové a naopak důrazně vyzvedá její – teď parafrázují Brodského – téměř absolutní spontaneitu a bezelstnou upřímnost, uznale hovoří o jejích polemických a zásadně odmítavých postojích k triviální skutečnosti v normálních kolejích probíhajícího života, jak o nich podle něj svědčí mimo jiné třebas markantní rozdíl mezi smířenou moudrostí Pasternakova „Žizň prožiť – ně pole perejti“ a její hrdou devízou: „Na tvoj bezumnyj mir / Otvet odin – otkaz!“
             Podobných, vesměs vysoce kladných výroků o Cvetajevové najdeme u Brodského pochopitelně mnohem více. Všechny jsou velmi fundované a pronikavé, je na nich vidět, že je pronáší někdo, kdo je v poezii svrchovaně doma a umí ji číst jako jen málokdo. Především pak nám v četných případech otevírají nové a někdy snad i netušené pohledy na Cvetajevovou, ukazují a přibližují ty její stránky a přednosti, které nám dříve unikaly nebo jsme je nedovedli dostatečně ocenit. Zároveň však všechny směřující k jedinému, pro Brodského nespornému přesvědčení o její naprosté a neoddiskutovatelné prioritě mezi ostatními ruskými a dokonce nejenom ruskými básníky. Pro ilustraci si dovolím ocitovat příznačnou scénku z Kudrovové. Kudrovová je poněkud zaražena kategoričností, s jakou Brodskij ve svém příspěvku na již zmíněné konferenci v USA Cvetajevovou nadřadil všem jejím současníkům, a právem přitom upozorňuje, že v písemné podobě to tak otevřeně nikdy neučinil. Poněvadž si ale chce jeho názor ujasnit, zeptá se Brodského už po konferenci za procházky po univerzitním kampusu:
                          „Myslel jste, že Cvetajevová je největší mezi ruskými básníky?“
             Podrážděně odpověděl:
                          „Mezi básníky dvacátého století."
             Jeho podrážděnost se mne sice dotkla, ale má touha slyšet jeho názor bez jakýchkoli vytáček a okolků byla natolik silná, že jsem naléhala dál:
                          „A co Rilke?“
             Uvedla jsem ještě něčí jméno, už si nevzpomínám čí.
             Brodskij mi odpověděl už zjevně popuzen:
                          „Většího básníka než Cvetajevovou naše století nepoznalo!“
             Jak patrno, Brodského hodnocení Cvetajevové je krajně, až provokativně subjektivní a pro něho mimo jakoukoli pochybnost. Zejména vzhledem k tomu, že jde o básníka a esejistu jeho velikosti, pokládám za rozumné vzít to na vědomí, obohatit se o jeho argumenty a pokusit se říci o obou autorkách také něco sám.
             Především se musím přiznat k něčemu, co však je asi běžnější. Vím samozřejmě, že Achmatovová se narodila roku 1889 a Cvetajevová roku 1892. Přesto jsem je vlastně až do chvíle, než jsem si začal připravovat toto vystoupení, jaksi automaticky, bez hlubšího uvažování vnímal jako by šlo o příslušnice dvou různých, i když v mnohém si příbuzných a na sebe navazujících generací. Přitom Cvetajevová byla jen o tři roky mladší a knižně debutovala dokonce už roku 1910, tedy o dva roku dříve než Achmatovová . Jenomže Achmatovová se svým Večerem a Růžencem i svými aktivitami v Cechu básníků a mezi akméisty literárně etablovala ještě do první světové války, platila za všeobecně uznávaný příslib nastupujícího pokolení, kdežto dvě předválečné sbírky Cvetajevové kritika sotva zaznamenala. Právě tak tomu bylo v porevolučních desetiletích. Achmatovové sice roku 1922 vyšla čtvrtá a na dlouhých osmnáct let poslední knížka, nicméně v povědomí čtoucího Ruska nadále po celou dobu nedobrovolného odmlčení bezpečně přetrvávala, byla nadále čtena a přes oficiální odmítání pokládána za jednoho z nejvýznamnějších básnických představitelů tzv. vnitřní emigrace. Naproti tomu Cvetajevová , která téhož roku 1922 odjela jako jen málo známá autorka za hranice, nejenže nebyla ve vlasti nějak zvlášť postrádána, ale ani venku se výrazněji neprosadila. Na rozdíl od většiny koryfejů předrevoluční literatury se stala sporadicky otiskovanou a od roku 1928 už vůbec nevydávanou, v sovětském Rusku i v „Rusku mimo Rusko“ ostrakizovanou emigrantkou v emigraci, abych si vypůjčil její vlastní autocharakteristiku. Nemluvě o tom, že život Cvetajevové se roku 1941, na prahu padesátky tragicky uzavřel, zatímco Achmatovová ji přežila o celé čtvrtstoletí. A třebaže to ani pak neměla lehké a v druhé polovině čtyřicátých let a počátkem následujících desetiletí byla na tom hůř než zle, přece jen i v nejsvízelnějších podmínkách zůstávala nad věcí, uchovala si „vznešenost, klid a majestát „ (Korněj Čukovskij) a v životním závěru se dokonce dočkala doma i za hranicemi nepochybného veřejného uznání a poct – viz jen literární cenu Etna Taormina a čestný doktorát v Oxfordu.
             K navození pocitu, že Achmatovová a Cvetajevová patří ke dvěma různým generacím o všem nezanedbatelným způsobem napomohl také fakt, že i jejich vzájemný vztah měl – přinejmenším do přelomu 30. a 40.let minulého století – podobu vztahu mladší uctívající začátečnice k staršímu uctívanému mistru. Nejlépe se to ukáže, když se na tento vztah a jeho vývoj podíváme blíže a v chronologickém pořádku.
             Cvetajevová se s tvorbou Achmatovové seznámila hned nad její prvotinou Večer roku 1912. Byla jí zřejmě okouzlena a pod dojmem z ní a patrně i z druhé sbírky Čotki (Růženec) z roku 1914 napsala roku 1915 báseň Anně Achmatovoj, kterou však tenkrát nepublikovala (vyšla až roku 1924 v časopise Ogni, jenž vycházel v Praze). Dá se říci, že v této básni přináší charakteristiku milované básnířky, kde od zachycení vnějších (ovšem hlouběji a zásadněji důsažných ) rysů Uzkij, něrusskij stan jde přes obecněji platný popis účinnosti jejích veršů: I bezoružnyj stich / V serdce nam celitsja dospívá až k osobnímu vyznání lásky: V utrennij sonnyj čas, / Kažetsja, četvertˇ pjatogo, - / Ja poljubila Vas , / Anna Achmatova .
             Rok poté, v zimě 1915 – 1916, se Cvetajevová rozjela do Petrohradu, při čemž jejím hlavním cílem bylo setkat se s Annou Achmatovovou. Pro Cvetajevovou je příznačné, že si předem nezjistila, zda Achmatovová v Petrohradě vůbec bude. Ta tam nebyla, pobývala právě v Moskvě. Cvetajevová přesto v Petrohradě nejen pronikla do tamních literárních kruhů, ale zároveň při tom ustavičně myslila na nepřítomnou Achmatovovou. Nejpádněji to dokládá esej napsaný a publikovaný r.1936, jenž se nazývá Nezděšnyj večer (Nadpozemský večer), je věnován Michailu Kuzminovi (ten toho roku zemřel) a pasáž, kterou budu citovat se týká recitačního večera v salonu petrohradské intelektuálské rodiny počátkem roku 1916, kde Cvetajevová vystoupila s recitací svých básní.
             „Recituji celý svůj probásněný rok1915 – a stále to nestačí, stále ještě chtějí. Jasně cítím, že recituji samu Moskvu a že jí ostudu nedělám, že ji pozvedám na úroveň achmatovskou. Achmatovová ! – Když už jsme u toho: celou bytostí vnímám napjaté, nevyhnutelné – při každém mém verši – srovnávání nás dvou (a v někom i rozeštvávání): nejen Achmatovové a mne, ale petrohradské poezie a moskevské, Petrohradu a Moskvy. Jestliže však někteří achmatovští příznivci mi naslouchají proti mně, pak já recituji nikoli proti Achmatovové, ale k ní. Recituji, jako kdyby v pokoji byla ona, jen a jen ona. Recituji pro nepřítomnou Achmatovovou. Pro mne je můj úspěch nezbytný jako přímá linka k ní. A chci-li v dané chvíli představit v sobě Moskvu, jak nejlépe umím, pak ne proto, abych Petrohrad pokořila, ale proto, abych mu Moskvu darovala, Achmatovové darovala tu Moskvu v sobě, ve své lásce, a před ní se sklonila. Poklonila se jí jako sama Poklonná hora s nejnesklonější z hlav na vrcholku: … Abych pověděla vše :za cyklus Verše o Moskvě, jenž následoval po mém návratu z Petrohradu, vděčím Achmatovové , své lásce k ní, svému přání darovat jí něco věčnějšího než lásku, něco, co lásku přetrvá. Kdybych jí mohla darovat Kreml, pravděpodobně bych ty verše nebyla napsala. Takže soutěžení – v jistém smyslu – u mne s Achmatovovou bylo, ne však „udělat líp než ona“ , ale jak nejlépe umím – složit jí k nohám. Vím, že Achmatovová později v letech 1916 -1917 měla mé rukopisné verše stále u sebe a tak dlouho je nosila v kabelce, až byly jako otřepaný vějíř. To vyprávění Osipa Mandelštama je pro mne jednou z největších radostí v životě." ( Překlad Luďka Kubišty).
             Po návratu z Petrohradu do Moskvy Cvetajevová napsala během roku 1916 několik cyklů ovlivněných petrohradským pobytem. Mimo jiné i cyklus třinácti básní nadepsaný Achmatovoj . Jedna báseň zůstala nedokončena, ostatních dvanáct dostalo definitivní podobu a pořadí až v rukopisném sešitu Cvetajevové z let 1938 – 1939 , tj. těsně před básnířčiným návratem do SSSR. Vznikly v relativně krátkém čase od 19. června 1916 do 2.července téhož roku, za života Cvetajevové nebyly publikovány, teď naopak vycházejí prakticky ve všech edicích její poezie. Jde o citově vypjaté verše na pomezí extatické modlitby a horoucí, takřka milostné apoteózy. Achmatovová je zde vzývána jako zlatoústá Anna, carsko-selská Múza, tvrdí se tu o ní, že ot angela i ot orla/Vněj bylo čto to!, prohlašuje se: Těbě odnoj nočami kladu poklony /i vsje tvojimi očami gljaďat ikony; I ja darju těbě tvoj kolokolnyj grad, / Achmatova – i serdce svojo v pridaču, atd. apod. (Český celý cyklus vyšel v překladu Hany Vrbové ve výboru z tvorby Mariny Cvetajevové Lichý střevíc roku1999).
             V zápisníku Cvetajevové z roku 1917 najdeme další anotaci, které je výrazem trvajícího okouzlení Achmatovovou, patrně ještě umocněného její třetí sbírkou Belaja staja (Bílé hejno), jež toho roku vyšla. Cvetajevová tu mimo jiné chválí osmiverší o mladém Puškinovi s tím, že svou hutností je výstižnější než sáhodlouhé výklady Puškinových životopisců. Pak se vyslovuje obecněji: Píše-li Achmatovová o sobě, píše o věčnosti, nebo: Aniž by napsala jeden jediný verš na společensky exponovaný námět, dokáže – přinejmenším už tím, jak popíše pero na klobouku – zachytit atmosféru své doby a zpřítomnit ji příštím generacím jako nikdo jiný, nebo: O drobné knížečce Anny Achmatovové můžete sepsat třeba deset tlustých svazků a stejně o ní nepovíte víc, než v ní je, nebo: Jak náročný a nádherný dar básníkům je Anna Achmatovová!
             V obdobném duchu se zřejmě nesly i dopisy, jež Cvetajevová psala Achmatovové. Z komentářů k souborům její tvorby a koneckonců i z toho, že Cvetajevová si sama kupovala knížky Achmatovové a posílala jí je k podpisu (a Achmatovová jí je podepsané vracela), vyplývá, že takových dopisů musel být větší počet. V edicích, jež mám k dispozici, jsou však jen dva (ze tří dochovaných) a oba pocházejí z roku 1921. První je z 26. dubna. Cvetajevová v něm děkuje Achmatovové za to, že jí podepsala sbírku Podorožnik (Jitrocel) a sbírku samu jednak označuje za očerednoje ščastije mojej žizni, jednak Achmatovovou ujišťuje: Vaši knížku si vezmu s sebou do hrobu, položím si ji pod hlavu. Dále se tu mimo jiné praví: Ach, jak vás mam ráda, jakou radost z vás mám, jak s vámi prožívám každé vaše hoře, jak mne povznášíte. Kéž by tak u nás vycházely nějaké časopisy! Určitě bych tam o vás napsala článek. A dále: Jste můj nejmilejší básník. A kdysi – hodně dávno, před šesti lety – jsem vás viděla ve snu, vás, vaši knihu: byla tmavozelená, v safiánové vazbě se stříbrným kováním, „Slovesa zolotyje „ se jmenovala – starodávné zaříkání, něco na způsob modlitby (či spíše její opak!), a když jsem procitla, byla jsem si jista, že takovou věc napíšete. Druhý dopis byl z 31.srpna 1921 (byl tedy napsán jen několik dní poté, co byl popraven Gumiljov). Jak z něj lze vyrozumět, po Moskvě tenkrát kolovaly pověsti, že Achmatovová spáchala sebevraždu, a dopis jí vlastně děkuje za to, že tak neučinila. Jinak v něm Cvetajevová tvrdí, že z žijících básníků (Blok krátce předtím zemřel) je s Achmatovovou souměřitelný jedině Majakovskij. Pak jí líčí svou návštěvu proslulého moskevského Kafe poetov a negativně, až s nechutí se vyslovuje o tehdejších moskevských básnících.
             Téhož roku 1921 a to v prosinci – vznikla další báseň Cvetajevové s titulem Achmatovoj (vyšla ve sbírce Remeslo v roce 1923). Zas by se dala charakterizovat jako hold, obdivné vzývání adresátky. Je postavena na opakující se apostrofě Černoknižnica!, a to buď v souznění s další černí: Černokosyňka moja - Černoknižnica!, Černokryloňka moja - Černoknižnica!, buď v kontrastu s bílou, event. světlou: Běloručeňka moja - Černoknižnica!, Jasnookoňka moja - Černoknižnica!
             Po odchodu z Ruska se Cvetajevová k Achmatovové vrátila v již zmíněném eseji o Kuzminovi z roku 1936 a ještě předtím v roce 1934 v obecněji zaměřeném eseji Básníci s dějinami a básnici bez dějin (ruský originál se nezachoval, esej vyšel pouze v překladu do srbochorvatštiny v Bělehradě). Cvetajevovou a Achmatovovou spolu s Pasternakem a Mandelštamem označuje za příklad „básníka bez dějin“, tj. za čistého lyrika.
             Přitom tu o Achmatovové pak čteme: Když mladičká Achmatovová v prvních verších své první knihy zachytila milostný zmatek verši
                          Já na pravou ruku navlékla
                          Rukavičku pro levou ruku …,
             Jedním rázem vyjádřila veškerý ženský a veškerý lyrický zmatek (veškerou empirii!), jediným tahem zvěčnila odvěké gesto ženy a básníka, kteří v rozhodujících okamžicích života zapomínají, kde je pravá, a kde levá – nejenom rukavička, ale i ruka, i světová strana, kteří najednou ztrácejí jistotu. Pomocí očividné, ohromivé přesnosti detailů se stvrzuje cosi většího než duševní rozpoložení, a to celá duchovní struktura. (Básník, pustí-li pero, a žena ruku milovaného člověka, skutečně nevědí, kde je pravá, kde levá ruka…) Zkrátka, dík dvěma veršům vznikají přebohatá naleziště dalekosáhlých asociací, šířící se jako kruhy na vodě, kam dopadl kámen. V tom dvojverší je se vším všudy obsažena žena – básník Achmatovová v celé své jedinečnosti a neopakovatelnosti. Achmatovová, kterou nelze napodobit. Před Achmatovovou nikdo u nás tak nepředvedl gesto. A nikdo po ní.
(Přeložila Jana Štroblová.)

             Jak patrno, po celá desátá a dvacátá léta a po alespoň většinu let třicátých Cvetajevová Achmatovovou hodnotila na výsost kladně. Přesto bych nepodceňoval dvě okolnosti:
             a) Cvetajevová mnoha svým literárním, zejména básnickým současníkům (Bělyj, Mandelštam, Vološin, Majakovskij, Pasternak, Brjusov, Balmont, Gronskij, Kuzmin, Rilke) věnovala samostatný, někdy obsáhlý esej (v některých případech dokonce ne jeden) , kdežto Achmatovové nikoli, ačkoli ji – jak už jsem uvedl – výslovně ujišťovala, že by jí chtěla zasvětit speciální článek.
             b) V bohaté korespondenci s Annou Teskovou se o Achmatovové zmiňuje jen zřídka a pokud již, pak nikdy v souvislosti s její slovesnou tvorbou. V každém případě v samém závěru svého života názor na ni, přesněji na její poezii po roce 1921 změnila a zaujala vůči ní v podstatě negativní postoj.
             V pozůstalosti Cvetajevové se totiž uchoval zápis z roku 1940, tedy již z doby, kdy pobývala zas v SSSR, v němž po přečtení souboru Iz šesti knig (kam Achmatovová zahrnula své básně z druhé poloviny 20. let a let třicátých) Cvetajevová konstatuje: Přečetla, jsem, důkladně pročetla skoro celou poslední knihu Achmatovové – a je to zastaralé, chaboučké. Neuvěřitelná slabota, prohra na celé čáře… Ale co dělala, jak na sobě pracovala od roku 1917 do roku 1940? Jak se vnitřně vyvíjela? Bohužel nijak! V podstatě týž názor Cvetajevová zastávala, jak ještě uvidíme, při přímém setkání s Achmatovovou v červnu 1941.
             Pokud jde o vztah Achmatovové k Cvetajevové, ten byl vždy mnohem rezervovanější. Nějaké dopisy jí sice zřejmě napsala, nebylo jich však mnoho a evidentně byly krátké a bez citových výlevů. Nedochoval se, nakolik vím, žádný. Zato existuje jedna báseň Achmatovové věnovaná Cvetajevové. Příznačné je, že vznikla až roku 1940, a Achmatovová ji za svého života nepublikovala. (Zda ji Cvetajevová znala nevím ; také ji neznám, neboť edice, jež mám k dispozici, ji neobsahuji.)
             Kromě této básně se Cvetajevové týká zápis nalezený v literární pozůstalosti Achmatovové . Pochází zřejmě až z druhé polovině 50. let, ne-li z počátku let šedesátých. Má tři části a jeho předmětem je přímo i nepřímo jediné setkání obou básnířek, k němuž došlo v soukromých bytech v Moskvě 7. a 8. června 1941, tedy jen několik dní před přepadením SSSR hitlerovským Německem a necelé tři měsíce před sebevraždou Cvetajevové. Achmatovová si zde klade otázku, co by asi o tomto setkání napsala Cvetajevová, kdyby tím přeživším byla ona. Podle ní by je nejspíše charakterizovala jako blagorodnuju legendu, možná i jako hořekování nad 25 lety lásky, jež se nakonec ukázala marná, v každém případě by prý šlo o záznam velkolepý. Poté se v Achmatovové ozývá cosi jako nespokojenost, dotčenost tím, že Cvetajevová se posmrtně vrátila do vlasti jako královna , která ji nyní zastiňuje. O samotném setkání Achmatovová prozrazuje, že na něm Cvetajevové přečetla svou Poemu bez hrdiny a Cvetajevová na ni jizlivě reagovala: Člověk musí být značně troufalý, aby v roce 1941 psal o Harlekýnech, Kolombínách a Pierotech. Sama za sebe k tomu dodává: Zřejmě měla za to, že má poema je jakousi stylizací v duchu časopisu Mir iskusstva a la Benois a Somov, tj.to, s čím ona podle všeho zápolila v emigraci jako s nějakým staromódním balastem. Čas ukázal, že jím nebyla. Na závěr se zmiňuje o básnické skladbě Poema vozducha jejíž opis jí Cvetajevová darovala. Soudí, že Cvetajevová v ní utekla do zaumu. V tom ohledu – tvrdí – postupovala opačně než Pasternak. Ten se podle ní v roce 1941 v Peredělkinském cyklu vrátil z předchozích pastrnakovských zaumů k normální poezii, kdežto Cvetajevová v téže době propadla nesrozumitelnosti.
             O jediném setkání obou básnířek existuje i několik dalších svědectví. Lze z nich usuzovat, že Achmatovová je líčí vpodstatě pravdivě. Opravdu asi šlo o setkání, které nemělo pouze formální ráz: obě autorky spolu zřejmě hovořily dlouho a otevřeně a příliš se v přístupu k umění i ve vzájemném hodnocení své současné tvorby neshodly. Určitě však byl tentokráte ten tam nerovný vztah; naopak to bylo setkání dvou si navzájem rovných osobností, spisovatelek, které si byly vědomy své ceny, zajímaly se o sebe, shodovaly se i neshodovaly a – jak to u takových dvojic, i nejde-li o ženy, bývá běžné – velice na sebe žárlily.
             Ve svém vystoupení jsem se zabýval rozdíly mezi Annou Achmatovovou a Marinou Cvetajevovou, které by se daly označit jako rozdíly společensky a kulturně historicky podmíněné, dané různými životními okolnostmi, rozdílnými životopisy. Mnohem závažnější, podstatnější pro poznání obou básnířek a jejich vzájemných shod a rozdílů by ovšem bylo konfrontovat si je v rovině takříkajíc umělecko-typologické. To bychom se museli blíže podívat dejme tomu na Poemu hory a Poemu konce, event Labutí tábor a Perekop na jedné straně a na Poemu bez hrdiny, event. Půlnoční verše a Severní elegie na straně druhé. A museli bychom nad nimi hledat odpověď na otázku nikoli po různých kvalitách (neboť ty jsou nepochybně rovné), nýbrž po různých přístupech k životní realitě a k umění, po různé poetice, po různém zvládání světa v sobě i kolem sebe. Já se o to asi už nestihnu pokusit. Měl by tak možná učinit někdo z mladších a nejmladších účastníků tohoto podvečera.

             Podstatně rozšířený a zčásti přepracovaný text mého diskusního vystoupení na Sympoziu o Anně Achmatovové , které dne 18. března 1999 uspořádal Ústav slavistiky filosofické fakulty University Palackého v Olomouci.
              
     Zpět