Zpět          Referát J. Honzíka
(Přednáška ve Společnosti Mariny Cvetajevové
ve Slovanské knihovně při NK ČR 2. 12. 2004 )

Vladislav Chodasevič

            
              Nejsem znalec Vladislava Chodaseviče. Něco jsem o něm samozřejmě věděl – viz blok jeho patnácti básní v antologii ruského akméizmu Ústa slunce z roku 1986, kterou jsem sestavil. Důkladněji jsem se s jeho osobností a tvorbou seznámil až letos v souvislosti s prací na recenzi prvního českého souboru Chodasevičova básnického a esejistického odkazu Těžká lyra, který pro nakladatelství Opus uspořádali Petr Borkovec /verše/ a Miluše Zadražilová /stati/. Recenze vyšla pod titulem Orfeus s těžkou lyrou v rubrice Kniha týdne ve víkendové příloze Lidových novin Orientace 23.října tohoto roku.
             K tomuto účelu jsem přečetl celý český výbor včetně doslovu Miluše Zadražilové i příloh Vladislav Chodasevič v českých překladech a Vladislav Chodasevič a jeho čeští překladatelé. Prošel jsem příslušné kapitoly v základních literárně -historických kompendiích a příručkách, t j. Vl. Pozner: Moderní ruská literatura, Dmitrij Svjatopolk Mirskij: Geschichte der russischen Literatur, Gleb Struve: Russkaja literatura v izgnanii, E. Lo Gatto : Storia della letteratura russa contemporanea a M. C. Putna: Rusko mimo Rusko. Základní oporou mi bylo hutné, nejen literatury se týkající průvodní slovo Miluše Zadražilové, předmluva N. A. Bogomolova k příslušnému svazku Bibliotěki poeta V. Chodasevič: Stichotvorenija /1989/ a studie S. G. Bočarova Chodasevič v kolektivní publikaci Literatura russkogo zarubežja /1993/. Totéž platí o slovníkových heslech, z nichž ta nejcennější byla v antologii U řek babylonských z pera M. Zadražilové /1996/, v Slovníku ruské literatury W.Kasacka/2000/ a v Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů vydaném Nakladatelstvím Libri v roce 2001 z pera D. Kšicové. V životopisném ohledu jsem se opíral o memoáry N.Berberové Psáno kurzivou /2003/; některé autory /např. Vl.Vejdleho/ cituji z druhé ruky, t j. ze zmíněné publikace G. Struveho.
             Chodasevič mne zaujal, ale nestal se básníkem mého srdce. Jeho pohled na svět myslím , chápu, avšak je mi vzdálený. Co mi na něm nicméně imponuje, je to, čemu se svého času říkávalo umělecké mistrovství, t j. suverénní kázeň a nadhled, s nimiž zvládá svá temata, hutný, až aforistický styl jeho projevu, krajně střízlivý, věcný, nesentimentální přístup ke skutečnosti. Jeho uměleckým postupům bych se rád dostal na kobylku. Kdyby mně bylo o dvacet let méně, chtěl bych se o to pokusit ve větším monografickém zamyšlení. Takto to odkazuji někomu z mladších. Zde – v tom, co teď uslyšíte – půjde jen o glosy a citace na okraj.

             U nás se Chodasevič znal a dodnes zná málo. V Mathesiových skriptech je charakterizován jako souběžec akméistů, jedno ze jmen, jež většinou zapomenuta. I v polistopadovém Panoramatu ruské literatury z roku 1995 o něm nic není, v Zahrádkově Ruské literatuře XX. století /2003/ najdeme jen kratičké, Chodasevičovu poezii prakticky nehodnotící heslo. Lépe to nevypadá ani edičně. Za první republiky se z něj objevilo jen několik víceméně náhodných překladů. Poněkud kuriózní je, že dva překlady vyšly počátkem Protektorátu: Cestou zrna 22. a 23. srpna 1939 jako by v souvislosti se smlouvou Molotov-Ribbentrop. Po válce to byl jeden překlad v Lidovkách na podzim 1945, pak až bloky v antologiích. Kolo inspirace /1967,překlad V. Daňka /, Ústa slunce /1968, opět Daněk/, U řek babylonských /1995, už P. Borkovec, po jedné básni též J. Kabíček a L. Kubišta/. Od roku 1993 časopisecky, hlavně v Lidovkách a v Souvislostech, vycházejí jednotlivé překlady P. Borkovce. Důkladnou představu o Chodasevičovi však nabízí až Těžká lyra.
             Z více než čtyř set čísel, jež obsahuje poslední ruské vydání Chodasevičovy poezie z roku 1989 včetně tzv. žertovných básní a básní uchovaných pouze v rukopise, český výbor zahrnuje, počítal-li jsem dobře, 71 titulů, t j, ani ne šestinu. Borkovec první sbírku pomíjí zcela, z druhé zařazuje pouze několik čísel, o nichž má za to, že se v nich „ objevují temata a motivy, která Chodasevič v další tvorbě rozvíjí“. Jinak se soustředil na trojici Chodasevičových klíčových sbírek, a po mém soudu vybíral z nich šťastně. Leccos důležitého sice někdy zůstalo stranou – ale to je při každém výboru vlastně samozřejmé. Borkovec sám k tomu ostatně konstatuje: „V případě knih Cestou zrna, Těžká lyra a Evropská noc jsme usilovali o reprezentativní výběr, byť tento sám o sobě problematický cíl byl znesnadňován promyšlenou stavbou až cykličností Chodasevičových sbírek.“
             Dávám-li Borkovcovi v podstatě absolutorium za to, jak se zhostil obtížného a nevděčného pořadatelského /eliminátorského / úkolu, pak více než absolutorium, přímo hold vzdávám Borkovcovi překladateli, jeho překladatelskému umu. V recenzi Těžké lyry v Lidovkách o tom říkám toto: „Borkovec/…/nepřevádí jednotlivá slova, výrazy, obraty, věty, verše, nýbrž transponuje větší, vnitřně propojené významové a syntaktické celky. Samozřejmě nikoli tak, že by cokoli oproti originálu po svém dotahoval, domýšlel, vylepšoval, ale tak, že vše, co původní autor dokonale realizoval ve výchozím jazyce, on se snaží stejně dokonale a se zřetelem k jeho odlišným potřebám a zákonitostem realizovat v jazyce cílovém. Několikrát se o tom můžeme v Těžké hodině přesvědčit na vlastní oči, neboť Borkovec zde využívá možností zrcadlové konfrontace a spolu s českým překladem zařazuje na protější straně též ruský originál. Občas jde ještě dál a paralelně nabízí dokonce dva své české překlady téže ruské básně: jeden usilující o co nejdoslovnější řešení, druhý zaměřený především na estetický účinek.
             O mimořádné solidnosti, s níž se Borkovec se svým překladatelským úkolem vyrovnává, vypovídá ještě jedno: V ediční poznámce se sice praví, že pro přítomné vydání jsme všechny starší převody přepracovali, správně by tu však mělo být: od základu přepracovali. Ne, že by Borkovcovy starší převody nebyly dobré. Ale ty, jež čteme v Těžké lyře, je předčí, jsou ještě mnohem lepší. Jsou to dokonalé odlitky Chodasevičových předloh. Potvrzují, že práce na nich – či spíše souhra dřiny a andělského políbení – se Borkovcovi a zejména nám, čtenářům, velice vyplatila.“

             Vladislav Felicianovič Chodasevič se narodil 16. /28./ května 1886 v Moskvě. Otec byl syn polského šlechtice persekvovaného a zbaveného šlechtického titulu pro účast na polském povstání roku 1833. Vystudoval malířství. Na tamto poli příliš úspěšný nebyl, ale prosadil se jako dobře situovaný fotograf v Moskvě. Matka zbožná katolička židovského původu udržovala v rodině polské národní povědomí. Po synově narození měla vážné zdravotní potíže, záhy zemřela a život chlapci zachránila venkovská kojná, na niž Chodasevič přímo i nepřímo vzpomíná i ve svých verších jako na symbol nezdolatelnosti ruského lidového živlu. Viz například báseň z roku 1922:
                          I vot, Rossia, gromkaja děržava,
                          Jejo sosny gubami těrebja,
                          Ja vysosal mučitělnoje pravo
                          Těbja ljubitˇ i proklinatˇ těbja!


             Sám Chodasevič měl od mládí živé literární zájmy, časopisecky začal publikovat již na gymnáziu. Na vysoké škole studoval nejprve práva, pak historicko-filologickou fakultu; studia však nedokončil. Dal přednost literatuře; živil se (někdy se spíš tak tak protloukal ) jako svobodný literát a přispěvatel moskevského tisku. Knižně debutoval roku 1908 sbírkou Molodosť , jež se nesla v symbolistickém ladění. Ještě předtím byl krátkodobě ženat s proslulou moskevskou krasavicí, jež od něj po dvouletém manželství odešla k pozdějšímu vydavateli výtvarné a literární revue Apollon Sergeji Makovskému. ( Makovskij pak v emigraci Chodasevičovi pomohl v nelehké materiální situaci, když mu svěřil vedení kulturní rubriky žurnálu Vozrožděnije, který v Paříži vydával.) Chodasevič po odchodu své první ženy prožil dvě další lásky, při čemž s druhou z nich – sestrou básníka Čulkova – se oženil a úředně se s ní nerozvedl ani poté, co roku 1922 emigroval a až do počátku třicátých let žil ve volném svazku s Ninou Berberovou. S Čulkovovou si však nadále dopisuje, ona mu zařizuje publikování jeho věcí v SSSR a pečuje o rukopisy, které tam zanechal. Roku 1914 Chodasevičovi vychází druhá sbírka Ščastlivyj domik, obvykle charakterizovaná jako doklad jeho dočastného souputnictví s akméisty. V každém případě se vyznačuje důraznou orientací na drobné životní radosti a strasti v protikladu k jeho dřívější symbolistické, event. kvazisymbolistické rozevlátosti.
             První světovou válku Chodasevič prožívá v ústraní, je jedním z mnoha ruských básníků, kteří ani v počátcích války nepropadli nacionalismu. Únorovou revoluci nadšeně vítá, v podstatě souhlasně zprvu přijímá i říjnový převrat, domnívá se, že „současná horečka je Rusku ku prospěchu, že Rusko promění „v čestnou pracující zemi, v zemi chytrých a dovedných lidí, neboť něco dobrého dokáží jen ti, kdo to myslí a dělají pořádně.“ Roku 1920 přesídlí do Petrohradu, je činný v Gorkého nakladatelství Vsemirnaja literatura, angažuje se v Proletkultu, v divadelním odboru lidového komisariátu osvěty a jen pozvolna nabývá kritičtější vztah k sovětskému režimu; zásadně ho však ještě dlouho neodmítá. Vážně jej zkrušila takřka simultánní smrt Bloka a Gumiljova. Velmi jej zato povzbudil velký úspěch jeho třetí sbírky Cestou zrna. (Verše z let 1914-1920). Je to jeho první kniha, jež všeobecně přijata. Mnozí /např. Belyj, Gorkij, Merežkovskij/ jej označují za nejlepšího žijícího ruského básníka. Gorkij jej výslovně staví vysoko nad Pasternaka.
             V červnu 1922 nicméně emigruje přes Rigu do Berlína. Zde ale spolupracuje v Gorkého Besedě, bydlí stejně jako on v Saarově a patří k té části emigrace, jež zůstávala v živém kontaktu s vlastí a z níž mnozí /např. Bělyj, Erenburg, Šklovskij/ se do ní nakonec vrátili. Chodasevičovi v Berlíně roku 1922 vychází čtvrtá sbírka Těžká lyra, v Rusku má příznivý ohlas. On však přes občasné úvahy o možném návratu koncem roku 1922 opouští Berlín, putuje po Evropě, jistý čas pobývá i v Praze a Mariánských Lázních (s Cvetajevovou se však u nás nesetkal). Pak se zdržuje u Gorkého v Sorrentu, při čemž dochází k vzájemnému ochlazení, takže dubnu 1925 odjíždí do Paříže a tady, případně v pařížském okolí, se usazuje natrvalo.
             V Paříži se ocitá v nelehkém postavení. Začíná spolupracovat s tamním emigrantským tiskem /Kerenského Dni a Miljukovovy Poslednije novosti, ale vzhledem k jeho kritickému postoji vůči oběma někdejším čelným politikům tato spolupráce poměrně záhy ustává. Chodasevič se uchycuje v eserům blízkém žurnále Sovremennyje zapiski a zejména – jak už jsem se v souvislosti s Makovským zmiňoval – v žurnále Vozrožděnije jako hlava literární rubriky. Žurnál je silně pravicově zaměřen, Chodasevič si vymiňuje názorovou nezávislost, dostává se mu jí, ale jak fakt, že zde působí, tak obsah většiny jeho článků vede k definitivnímu rozkmotření s Gorkým a přiřazuje jej k otevřeně protisovětské emigraci. On sám ztrácí zejména vzhledem k tomu, co se v SSSR odehrává po roce 1929, všechny iluze, byť ve chvíli, kdy se do SSSR vracel Kuprin, teoreticky zvažoval možnost svého návratu.
             Roku 1927 vydává Sebrané básně, do nichž zařazuje pouze verše obsažené ve sbírkách Cestou zrna a Těžká lyra a navíc připojuje svou poslední, samostatně nevydanou sbírku Evropská noc. Krátce poté zanechává psaní veršů – zčásti proto, že nevěří v jejich možný ohlas a smysl, zčásti proto, že se vypsal, a psát dál po staru už nechce. Věnuje se literární kritice, píše monografie Děržavin /1931/ a O Puškinovi /1937/ a soubor vzpomínek Nekropol /1939/. 14. června téhož roku umírá a těžko říci, zda více nechutí dál žít či na skutečnou nemoc. V každém případě vlastně včas, neboť jeho čtvrtá životní družka /poté, co ho Berberová roku 1932 opustila/ byla židovka, jež zahynula v deportaci. On sám by byl nacistickou okupaci asi jen obtížně přežil.

             Chodasevič je dnes všeobecně hodnocen jako přední ruský básník první poloviny minulého století a spolu se Cvetajevovou platí za jeden ze dvou nepochybných vrcholů poezie první vlny ruské emigrace. První dvě sbírky zůstaly bez výraznějšího ohlasu, i když měly slušnou úroveň a představovaly dobový průměr. Velký úspěch zato zaznamenaly sbírky Cestou zrna a Těžká lyra a spolu s obdobně pozitivní odezvě se těšící sbírkou Evropská noc vstoupily do dějin ruské literatury i do čtenářského povědomí jako vynikající básnický počin. A to jak díky své brilantní tvárné úrovni tak díky suverenitě, s jakou se vyrovnávají se svým stěžejním tématem, jímž je osudový rozpor duše a těla, permanentní svár duchovních a materiálních elementů lidského i vesmírného bytí. Chodasevič na jedné straně zaujímá mystický postoj k realitě, na druhé straně však si během tvůrčího procesu počíná nanejvýš racionálně a temné stránky života zvládá důkladně promýšlenou tvorbou. Mirskij měl zřejmě pravdu, když jej charakterizoval jako „ mystického spiritualistu a přesně, neúprosně vidoucího a právě tak přesně a neúprosně vše spatřené pojmenovávajícího ironika v jedné osobě“. Však také nejpříznačnějším rysem Chodasevičovy poezie je všudypřítomné vědomí absurdního a tragického protikladu mezi naprostou svobodou nesmrtelné duše a její nezrušitelnou vazbou na hmotu a běžný životní provoz, mezi jako „dech lehkou, štíhlými křídly kdesi v modru se pohupující duší“ a její hrubou „nevzhledný džbán, co pevný není“ připomínající tělesnou schránkou (báseň Psyché, 1920).
             Struve dokonce právě zde – ve vědomí příkrého nesouladu s okolním světem a neméně jasným vědomím naprosté bezmoci poezie v moderní industrializované a mělkému požitkářství propadnuvší společnosti – spatřoval hlavní příčinu Chodasevičova básnického odmlčení po roce 1928. Chodasevič sám jako básník na aktuální dobové dění sice výslovně nereagoval, ale vystaven mu samozřejmě byl a nenadsadíme, řekneme-li, že neutěšené poměry desátých a dvacátých let v Rusku i v ostatní Evropě na jeho poezii ničivě doléhaly a nakonec dolehly. Svět proto vnímal jako „tiché peklo“. To platí především pro Cestou zrna a Těžkou lyru. V Evropské noci Chodasevič tyto pocity jako by objektivizuje, jako by vystupoval ze sebe a zachycoval zásadní tragiku obyčejného, tz. masového člověka. To znamená, že volí obdobná témata jako tehdejší sociálně bojovná poezie, ale na rozdíl od ní je zpracovává v hluboce humanistickém, soucitně účastném duchu, jako protest proti neblahým důsledkům bezduchosti novodobé civilizace – viz básně jako An Mariechen, Bídné rýmy, Balada, John Bouton apod. Což znamená, že verše jeho poslední sbírky do značné míry souzněly s Kafkou, Joycem, s grafikou Georga Grosse a vůbec s expresionisty.
             O Chodasevičovi bylo asi právem řečeno, že ve své tvorbě spojoval tvrdě důsledný verismus s hymnickou monumentalitou a pevné zakotvení v zavedené tradici s živým, i když nijak okázale manifestovaným citem pro co nejsoučasnější současnost. Jakkoli v jeho verších převládá pochmurné ladění a jsou plny smutku nad tím, co se jemu jevilo jako nezadržitelný úpadek židovsko-křesťanské kultury, pozornější a citlivější čtenář, čtenář který dovede ocenit myslitelskou a mravní ryzost a formální dokonalost jeho veršů, nepovstává od nich sklíčen, ale vnitřně posílen, jako by moudřejší. Chodasevič totiž své nářky a stesky vyslovuje s takovou vroucností a láskou, že to jeho žalozpěvy proměňuje v chvalozpěv, v chorál, který nepřímo, zato tím účinněji oslavuje život, svět i veškerenstvo. Však také nikoli náhodou jedním z ústředních motivů jeho poezie je motiv Orfea – reka antického mýtu, jenž nad ztrátou milované ženy lkal tak úchvatně, že si tím podmanil i lítou zvěř a zázračnou mocí svého zpěvu zajistil své Euridice nesmrtelnost.
             Dalším specifickým rysem Chodasevičovy poezie je výrazná tendence vyslovovat moderní problematiku prostředky tradiční poetiky, tj. puškinským veršem tlumočit nepuškinské obsahy. Přihlásil se k tomu i v eseji Lermontovovské fragmenty. V něm Puškina vzývá jako pěvce opravdové krásy, Lermontova jako pěvce krásy zla, ohyzdnosti. On sám byl takovým pěvcem uvnitř jemu soudobé ruské i evropské poezie. Nicméně zároveň v protikladu k tomu byl významným nositelem kontinuity puškinské tradice, respektive tradice představované jmény Děržavin, Puškin, Baratynskij, Ťutčev, Fet, Anněnskij. Obzvlášť zřetelně se k tomu hlásí ve vstupní básni své třetí sbírky, jež je shodně s celou sbírkou nadepsána Cestou zrna:
                          Rozsévač zvolna jde rovnými brázdami.
                          Otec a před ním děd šli týmiž cestami.
                          To zrno na dlani je jako zlatý třpyt,
                          do černé země musí ale sestoupit.
                         
I tam, kde slepý červ razí spleť temných tras,
             v pravý čas umírá a vzhůru klíčí zas.
             I moje duše stejnou cestou zrna jde:
             umírá v temnotě – a opět ožije.
             Také ty, má země, a s tebou i tvůj lid,
             tento rok zanikneš a budeš znovu žít –
             neboť jen jedna moudrost dána nám tu je:
             všechno, co žije, cestou zrna putuje.

             Tato báseň byla napsána 23.prosince 1917, tedy pouhé dva měsíce a něco po říjnovém převratu a jasně naráží na známý passus v Matoušově a zejména Janově evangeliu: „Zrno pšeničné padne v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane, a pakliť umře, mnohý užitek tak přinese!“ A zároveň vyslovuje v podstatě totéž, co první sloka básně Pomník, vzniklé v Paříži v lednu 1928:
             Ve mně se konec i počátek skrývá. Málo jsem vykonal! Tak mnoho zbývá!
             Přesto však jedno štěstí mám:
             jsem pevný článek, řetěz netrhám.


     Po této přednášce zazněly Chodasevičovy básně,
      vybrané vesměs z knihy V. Chodaseviče: Těžká lyra:
             Epizoda, s. 38.
             Psyché, s.54
             Zátka, s.59
             Automobil – poslední sloka, s.65
             Ně zaumně, Bože, s rozumem, s.82
             An Mariechen, s. 87
             Hvězdy, s.101-103
              
     Zpět