Zpět

České překlady Mariny Cvětajevové

         Referát Doc. J. Honzíka

Cvětajevová a Česko

              
       Marina Cvětajevová prožila v letech 1922-1925 v Praze a v jejím nejbližším okolí tři roky a tři měsíce a napsala zde nezanedbatelnou část svého díla včetně Poemy hory a Poemy konce. Vřelý vztah k Česku si zachovala i po přesídlení do Paříže, jak o tom svědčí její korespondence s A.Teskovou a zejména cyklus Stichi k Čechii, v němž reagovala na tragédii, jež postihla naši zemi koncem 30.let minulého století.
        Přesto se u nás o ní do sklonku 50. let takřka nevědělo. K obratu došlo až poté, co přestala být tabu v SSSR. Zprvu to signalizovaly jednak občasné překlady jednotlivých básní, jednak tři cvětajevovské bloky v kulturních periodikách  a výrazná prezentace její básnické tvorby v antologii ruské moderny prvních tří desetiletí 20. století Kolo inspirace (1967). Poté během pouhých čtyř let následovaly rychle po sobě čtyři svazky poezie (Černé slunce, 1967; Pražské vigilie, 1969; Pokus o žárlivost, 1970; Hodina duše, 1971), samostatné vydání Poemy hory, soubor esejů Básník a čas (1971) a Pisma k A. Teskovoj v ruštině (1969).
        Tuto obdivuhodnou, s pražským jarem zřejmě spjatou explozi vystřídal na více než deset let vleklý normalizační útlum, kdy se Cvětajevová objevovala jen sporadicky  a většinou v příležitostných, obecněji zaměřených publikacích antologického rázu. Ke zřetelnému oživení došlo pod vlivem Gorbačovovy perestrojki a glasnosti v druhé polovině 80. let - viz české vydání korespondence M. Cvětajevová – B. Pasternak – R.M. Rilke (1986), do té chvíle nejúplnější český průřez básnířčinou lyrikou a poemami Začarovaný kruh (1987) a tragédie Konec Casanovy (1988). Po sametové revoluci k nim přibyly  Básník a čas (1992), velký, podle tématicko-problémových zřetelů rozčleněný a kromě veršů i básnířčiny úvahy alespoň v zkrácených verzích zaznamenávající výbor  Lichý střevíc (1996), reedice souboru Básník a čas (1997) a dva eseje a jednu vzpomínkovou črtu obsahující svazek  Vyznání na dálku (1997). Nové desetiletí se zatím, pokud jde o poezii, ohlásilo útlou knížečkou převážně reflexivní lyriky Pij, duše, co hrdlo ráčí (2005); a pokud jde o prózu esejistickým souborem  Umění a svědomí )2007).
        Český čtenář tedy má, jak vidno, literární odkaz M.Cvětajevové k dispozici v takové šíři a na takové úrovni, že si o něm může udělat poměrně spolehlivou představu.
        U poezie by se sice nemělo zapomenout na J. Teichmana, rozhodující měrou se o tento stav však zasloužily dvě příslušnice postteichmannovské překladatelské generace H. Vrbová a J.Štroblová. Obě dvě se o totéž přičinily i u prózy – zde ovšem v závěsu za J. Zábranou a spolu s L. Kubištou. Na zdomácnění Cvětajevové  u nás se ovšem vydatně podílí také soustavný komentátorský a literárněvědný zájem o její dílo. Míním tím zejména bibliograficky informativně zaměřenou publikaci  T. Korjakinové, M. Nedvědové a G.Vaněčkové Marina Cvětajevová a Praha (1983, 1992), samostatnou monografii  O. Uličné  Pražská poemy Mariny Cvětajevové a jejich překlad do češtiny (1990), doslovy a recenze Z.Mathausera, jež samozřejmě přerůstají v přísně vědecké analýzy a doslovy, jimiž své vlastní překlady opatřovala J. Štroblová. Ale také obsáhlejší básnířčinu charakteristiku v Moderní ruské literatuře M. Hraly, eventuelně v Lexikonu ruských avantgard  20. století T.Glance a samozřejmě i řadu dílčích studií z pera D. Kšicové, V. Svatoně, A. Hlaváčka, A. Morávkové, K. Lepilové a několika dalších. Nemluvě o Fr. Kubkovi a M. F. Melnikové-Papúouškové, kteří na Cvětajevovou upozorňovali už před osmdesáti lety.
        Hlavními propagátory Cvětajevové jsou nicméně dva její krajané usedlí u nás. Starší z nich – V. Morkovin – jednak podrobně prozkoumal  a popsal básnířčiny aktivity za pobytu v Československu, jednak mu vděčíme za zachování a pak i knižní vydání jejích dopisů Teskové. Mladší – G. Vaněčková – také největší pozornost upíná k básnířčiným pražským létům, na svém kontě má však  i její rámcový medailonek  a podrobný rozbor jejího stylu , zejména úlohy, jaká v něm připadá symbolům Poezie, simvol, perevod (1990). Zároveň však vyvíjí ve prospěch Cvětajevové intenzivní organizační úsilí , např. se zasazuje o patřičné zviditelnění lokalit spjatých s básnířkou, dokázala iniciovat a v roce 2000 zajistit velkou mezinárodní konferenci o Cvětajevové v Praze a ve Všenorech, z níž vzešel obsáhlý sborník  Dni Mariny Cvětajevoj – Všenory 2000. Novyje rezultaty issledovanij (2002). Prozatímním vyvrcholením jejích procvětajevských snah je rozsáhlé a materiálově vyčerpávající kompendium Letopis bytija a byta. Marina Cvětajeva v Čechii (2006).
    Že Cvětajevová v českém kulturním prostředí zapustila kořeny, potvrzují i tato fakta: 
        a)       existence české gramofonové desky , na níž H. Kofránková recituje její verše;
        b)       na výtvarné podobě českých knih Cvětajevové mají podíl i někteří přední čeští malíři a grafici jako C. Bouda, J. Liesler, E. Bednářová, Vl. Tesař.
        c)       v poetické kavárně Viola , koncertní síni Lyra Pragensis a některých dalších sálcích proběhlo několik večerů či podvečerů věnovaných jejím veršům.

                               Doc. J. Honzík,
                        předneseno na jednom ze setkání
                        Společnosti Mariny Cvětajevové
              


     Zpět