Zpět



   Život v datech  
  

      F o t o g r a f i e   
    

     Dílo       
  


     

Jana Štroblová o Marině Cvětajevové

      „Věci svého života, všechny, jsem milovala a promilovala loučením,
nikoli setkáním; roztržkou, nikoli spojením; ne na život, ale na smrt.“


      Tak zní autorčino přiznání v eseji Můj Puškin, které o ní a zároveň o její poezii vypovídá víc než kdovíjak hlubokomyslné rozbory. Ostatně - cokoli by tu snad bylo třeba „rozebrat“, probírá ve svých úvahách přední ruská básnířka Marina Cvětajevová sama. Citový život u ní podle jejího vlastního prohlášení předznamenával či přímo otvíral houslový klíč, spojení slov „tak divně tesklivé, svou nepochopitelností (proč houslový, když jde o klavír?) odemykající jakýsi nepřístupný svět“ a stávající se jakoby duchovním východiskem. Existují totiž podle ní slova „mimosmyslově magická, už pouhým svým zněním magická až hmatatelně, která, dřív než byla pochopena, mají svůj význam, slova-samoznaky, jimž netřeba rozumu, jen sluchu, slova živočišného, dětského, snového jazyka“. Jsou pro různé jedince ovšem různá a ona si našla svá: vedle klíče, uvolňujícího v její poetice prameny osobité hudebnosti, na ni zapůsobilo kdysi Puškinovo slovo buřič, které v ní probudilo vřídlo vzpoury. Výbava vzpoury a stesku spolu se strachem před štěstím („hned při prvním náznaku jsem vykrucováním nebo vtipkováním oddalovala milostné vyznání, které jsem pak už třeba nikdy neslyšela“) ji tedy provázela od nejranějšího mládí.
      A přece měla mládí napohled mimořádně šťastné: ještě jako studentka gymnázia vydala roku 1910 básnickou prvotinu, v níž jeden z obdivovatelů jejího způsobu psaní básník a malíř Maxmilián Vološin neshledal „žádný vliv kromě Napoleona, což zajisté není vliv literární,“ a nastal prudký, zářivý vstup Mariny Cvětajevové do uměleckého světa. Spolu s mnoha jinými umělci všeho druhu bývala Vološinovým hostem na Krymu, kde potkala Sergeje Efrona, zamilovala se a vzápětí vdala. Roku 1912 se jí narodila dcera Ariadna, ve stejném roce jí vyšla druhá sbírka. Její mladší sestra Anastazie ve své životopisné knize vzpomíná, jak Marina na tu nedlouhou přívětivou dobu všem před očima zkrásněla; tytam pocity nejistoty a osamělosti, těžký prožitek matčiny smrti, pokus o sebevraždu při dospívání...
      Skrytá rozervanost šla však patrně pode vším jako podzemní chodba. Pokus o sebevraždu svědčí, že pokud mladá Marina psala v raných verších o smrti, nešlo jen o koketérii. Tragika se tak jako tak začíná brzy zmocňovat už nejenom jejích pocitů, ale postupně i dalších a dalších vrstev života. Nedlouho po matce, klavíristce, ztratila i otce, známého profesora Moskevské univerzity a zakladatele Muzea umění, jehož předsmrtné chvíle byly ztrpčeny intrikami závistivců a byrokratů. O málo později začala světová válka, Sergej Efron odjel na frontu. Po vypuknutí revoluce v Rusku a za následující války občanské se ocitl v bílé armádě a stal se nadlouho nezvěstným. Básnířka přišla v té době také o svou mladší dcerku, která se narodila do revolučních hladových let.
      Ani její básně ryze milostné však neoplývají harmonií nebo dokonce optimismem; jednak se v nich nesnadnost bytí musela aspoň matně zrcadlit, jednak by předurčenost ke stesku, které se Cvětajevová neustále dovolává, nedopustila jednoznačné, ve vlastních očích falešné přitakání kladům nějaké pomíjivé chvíle. Ale tón veršů je vždycky spíš dramatický než tragický. Autorka se svému osudu snadno nevzdává.
      Zpočátku si dokonce potrpěla na vzpurná až kacířská gesta, představovala se jako pohanka nedbající božích přikázání, hříšnice postavená na pranýř, carevna hospod, ostrovanka z dalekých ostrovů - kdo je v tak mladém věku zcela prostý všech póz? V raných básničkách viděla sama sebe div že ne samolibě: s rusými vlasy a zelenýma očima, se smíchem nebo smutkem vždycky v nejnevhodnější chvíli a především s okázalým opomíjením rozličných přikázání.
      A zatím její současníci hovoří ve vzpomínkách o ostychu, který v ní tkvěl, jakkoli se snažila pohybovat se samozřejmostí, o zvláštním spojení povýšenosti a nejistoty, kdy nejistotu prozrazovaly oči, bezmocné, krátkozraké a jakoby nevidoucí; Marina čelila nejistotě tím, že chodila vzpřímená, s hlavou vztyčenou... Jako si dodávala jistoty mezi lidmi, dodávala si jí patrně v raném mládí těmi různými gesty i v básních, v nichž kromě jiných snů snila sen také o sobě: „Prostý krok, šaty prosté!“...
      I s nasazovanými maskami uměla být strhující. Přesto však sytě namalovaný první obraz lyrické hrdinky, jehož barvy nebyly ve srovnání s bohatým vnitřním životem nijak zvlášť důležité, začal rychle vybledat a z líbivého obličeje čím dál jasněji vystupovala tvář. Jako by nade vším náhle převládla duše.
      Podobné schéma lze sledovat i u příběhů básnířčiných lásek: od povrchního zalíbení či chvilkového ulpívání, od žárlivé snahy vybojovat a udržet si právo být vyvolenou, přes zklamání a hořkost až k přenesení vztahu ne snad na vyšší úroveň, ale do jiné roviny - nezištné, odříkavé, oproštěné od majetnických nároků a zduchovnělé, do jakéhosi nikoli teď, zato navždy. Jednotlivé příběhy nakonec pomalu splynou v příběh jediný. Směr - od skutečnosti ke snu, od země k nebi. Přestává záležet na tom, kdy se co událo a o co přesně vlastně šlo. U Cvětajevové nebylo koneckonců ničím neobvyklým, že v rozčarování rušila nebo pozměňovala některá věnování, sama cosi o tom také naznačuje svými verši, v jejichž záhlaví stojí iniciály S. E. (Sergeji Efronovi). Toto věnování je jedno z nesporných.
      S odstupem se tedy nad většinou veršů jeví zcela zbytečné i ty někdejší spory mezi literárními znalci a pamětníky: Komu byl věnován Pokus o žárlivost? Rodinnému příteli Rodzevičovi, který byl zároveň hrdinou Poémy hory a Poémy konce, napsanými v době, kdy básnířka žila v Praze, anebo redaktorovi „Volji Rossii“ Slonimovi, který byl jejím průvodcem po krásách tohoto města.. K podobným otázkám se předem, tedy předvídavě, Cvětajevová vyjádřila: „Nevím, jsou-li vůbec nutné vysvětlivky k básním: kdo- s kým- kde- za jakých okolností atd.- žil. Verše skutečnost semlely a odhodily...“
      Přijměme s pokorou její slova a uveďme z jejího života už jen několik zbývajících základních faktů: Když po smrti mladší dcerky zjistila, že občanskou válku manžel přežil a žije v cizině, odjela s dcerou Ariadnou v roce 1922, ve svých třiceti letech, do ciziny za ním. Tou cizinou byly Čechy. Pobyli zde skoro čtyři roky. Bydleli většinou v blízkém okolí Prahy, kde se dalo žít levněji; ve Všenorech u Prahy se jí roku 1925 narodil syn Georgij. Života emigrace se zúčastňovala málo, samotařila, proslula jako „bílá vrána“. Žila jen literární prací, ale nic neudělala pro svou popularitu a slávu. Ve stejném stylu pokračovala i ve Francii, kam s rodinou z Prahy odjela za slibovaným lehčím živobytím, a jakkoli lehčí nebylo, zůstali tam čtrnáct let. Po celá ta léta snila o návratu do Prahy. Její rodina však snila o návratu do Ruska, který se nakonec uskutečnil, ale způsobem nepředvídaným. Sergeje Efron roku 1937, na prahu druhé světové války, zmizel z Francie s pomocí KGB, dcera Ariadna odjela do SSSR již dříve, jet za nimi zatoužil i nedospělý Georgij a takto ve vleku rodiny se vydala do Moskvy i Marina Cvětajevová. Ještě na nějaký čas se všichni sešli, ale brzy byli od sebe odtrženi navždycky: Efron byl uvězněn a ve vězení zabit, Ariadna odsouzena na mnoho let do vyhnanství.
      Cvětajevovou se synem odnesla vlna válečné evakuace do tatarského městečka Jelabugy (jako emigrantka nesměla být evakuována spolu s ostatními spisovateli!), kde roku 1941 - zřejmě v bláhové představě, že usnadní budoucnost aspoň synovi - skončila v devětačtyřiceti letech sebevraždou. Mladičký Georgij byl pak odvelen do armády a padl ve válce, což se už naštěstí nedověděla - její „hodina nejvyšší samoty“ nastala dřív.

                            Jana Štroblová

      (Doslov k výboru "Pij, duše, co hrdlo ráčí". Mnohem rozsáhlejší, a proto i bohatší na informace je esej "Kalendárium" ve výboru "Začarovaný kruh")
     


      Zpět